Blog, Pohádky

1. Od Stromu života

Zapomnění /

Byl jsem v zahradě poznání a vyšel z ní nasycen moudrostí všech svých předchozích vtělení. Musel jsem však zapomenout, abych svůj život naplnil novými zkušenostmi a poznáním. Strom života dal mi na cestu jeden posvátný pramen poznání. Abych ho mohl nést, musel jsem souhlasit s cenou, kterou za jeho váhu budu muset zaplatit. Musel jsem přijmout strádání, které je v jistém ohledu přirozeným stavem ve světě pozemského bytí. Musel jsem souhlasit s tím, že dočasně zapomenu, kým jsem a že jsem věčně spojen s celým stvořením. Strom života dal mi na cestu také lék, kterým toto strádání budu moci hojit, ale které se na Zemi nikdy zcela nezhojí. Lék stejně jako pramen poznání vložil mi anděl strážný na dno mého výsadkového batůžku a vyslal mě ze zahrady nacházející se v Horním světě do Středního světa, odkud jsem se měl zrodit do pozemského bytí.

Jen co se za mnou brána z Horního světa zavřela, ucítil jsem kolem sebe nepříjemné zachvění. Do té doby všechny tvary a barvy rozplývaly se v harmonickém akordu, které si oko i srdce dokáží představit. Ladily v jednom nekonečném vzoru, jenž se proměňoval a pulzoval. Tu pozvolna a téměř líně až do hřmotných crescend vrcholících v explozích zaplavujících veškeré bytí nebeskou extází. Zachvění jako vlny postupovalo jedna za druhou blíže do středu mého bytí až jej s plnou silou zasáhlo a způsobilo, že jsem se poprvé po dlouhé době ucítil odděleně. Chlad mě zalil a proud živého vědomí, sic mě objímal jako měkká, hřejivá a konejšivá síla, už nedokázal přenést mi ten známý pocit sjednocení s veškerenstvem. Za dary, které jsem na cestu dostal, musel jsem zaplatit strádáním oddělenosti od Zdroje.

Putoval jsem do světa zahaleného neprostupnou mlhou oddělující jednu duši od druhé a každou z nich od Zdroje. Strádání oddělenosti, které si v Horním světě nelze ani představit, je ve Středním světě mnohem hmatatelnější a nevyhnutelné. Připravuje duši na zrození do hmotného světa, kde je oddělenost potvrzována všemi smysli, jimiž tělesná bytost disponuje. Proud Živého vědomí mě doslova odtrhl od Stromu života jako zralý plod. Vložil mě do duhově zářivé a hřejivé schránky a začal mě unášet kmenem Stromu života stále níž.

Při pohledu vzhůru vnímal jsem nádhernou záři skýtající poslední doušky sytící many. Ve směru mé cesty však prostor temněl s každou uplynulou mílí. Do vědomí začaly se mi tlačit obrazy, jimž jsem zprvu nerozuměl. Jak se mé nové éterické tělo adaptovalo na prostředí jemuž jsem se přibližoval, začínal jsem chápat, že vnímám formy, se kterými se jako tělesná bytost ve Středním světě a následně ve zrození setkám.

Putoval jsem kořenovým systémem Stromu života. Pode mnou tiše pulzovaly světelné obrazce jako zářivé písmo. Psala se dráha mého života, můj osud, který se tvořil tím, jak jsem jednotlivými drahami kořenového systému putoval přitahován jako magnet k cíli svého určení. Na drahách, které se s tou mojí křížily a nebo šly souběžně, pozoroval jsem další zárodky lidských bytostí. Proud, který kořenovým systémem vzlínal vzhůru, nesl duše bytostí, jež Střední svět právě opouštěly.

Byla to nádherná podívaná. Duch mi umožnil pozorovat vše novýma očima rození, a zároveň spatřit celý obraz najednou. Vnímal jsem pouť svého vědomí vstříc zrození a zároveň nádhernou souhru všech sil starajících se o přechod mezi světy. Pulzující energie Stromu života spojovala všechny proudy. Andělské bytosti svými rozměry a vlivy dějům dominovaly. Z proudů živé barevné lávy vyšlehávaly různé tvary usměrňující poutě duší, jejichž životy na Zemi končily a zároveň provázely proud vědomí, jehož součástí byla i moje výsadková kapsle. Některé proudy byly jako amalgám, jako barevná magma, jiné nabývaly konkrétnějších tvarů.

Po levé straně vnímal jsem hejno ptáků. Jejich hlasy hovořily se mnou, že se setkáme a že mě budou na cestách provázet. Jejich černé peří, velký zobák a chraplavé krákání vždycky prý rozpoznám. Kapsle ve tvaru dokonalé koule se na vlnách kymácela ze strany na stranu působením proudů, které jsem míjel. Okolní světlo začínalo se zbarvovat do tmavě zelené. Blížili jsme se k bráně, u níž tyčily se do výšky tři obrovské postavy vysoké jako skály. Bránu samotnou tvořila světelná vlákna stejné kvality, jakými byl tvořen Strom života. Co následovalo za ní však nemohl jsem zahlédnout, neboť celý její povrch odrážel směs barev, trochu jako zrcadlo a trochu jako orosená okenní tabulka.

Tři Norny

Proud se před branou zastavil. Kapsle se mírně pohupovala a já měl možnost, prohlédnout si z blízka ony tři vysoké skály, do jejichž tváří byly vepsány věky bezpočtu pozemských zrození. Tvář jedné z nich s vydáním hlubokého zahřmění, jak se skaliska o sebe třela, na mě pohlédla. V očekávání vnímal jsem pulzující a vibrující světelnou energii, která mě připravovala na to, až promluví. „V životě, do kterého vstupuješ, je tvým osudem setkat se s drakem. Dobře si ho prohlédni, a řekni mi, co v něm spatřuješ.“

Náhle čísi neviditelná ruka otevřela bránu dokořán a pokynula mi, abych do ní vstoupil. Učinil jsem tak a rázem nastala úplná tma, v níž jsem spatřil nádherně zářivé vědomí draka. V mém vědomí opět zaburácel hlas první Norny: „Pokud tě jeho síla bude nutit postavit se mu na odpor a bojovat s ním, daleko nedojdeš. Drak je silnější a jeden bude stačit, aby tě na místě usmrtil. Pokud s ním však navážeš rovnocenný vztah a vysvobodíš ho ze zakletí, povedeš si v životě mnohem lépe,“ dokončila svou promluvu první sudička, sudička minulosti, sudička osudu.

Dračí vědomí pulzovalo nádhernými barvami a energií stejné kvality, jako všechny bytosti světla, které jsem cestou z Horního světa k bráně spatřil. Nevzbuzoval ve mě strach ani nenávisti a proto ani důvod, považovat jej za svého soka.

Jakoby mi druhá sudička, sudička toho co je, sudička přítomnosti četla myšlenky, pravila: „Drakovo vědomí teď v tobě nevyvolává strach ani nenávist. Ve světě, čase a kultuře, do kterého vstupuješ, je však údělem draků přebývat dlouhé věky v temnotách. Proč a čí rukou se takto stalo teď není v mé pravomoci ti vyprávět. Věz ovšem, že světelná forma, ve které jsi draka viděl, nyní na Zemi, kam se narodíš, není k vidění“.

Nestačil jsem nijak reagovat a promluvila třetí sudička, sudička toho co má být, sudička budoucnosti. „Na dně tvého výsadkového batůžku leží pramen poznání, který obsahuje všechno, co potřebuješ vědět. Až nastane správná chvíle, k vědomí se dostaneš a budeš moci jednat podle své svobodné vůle. Jen jedna cesta je však ta správná. Abys pochopil význam své volby, uložili ti andělé společně s pramenem poznání také lék, který ti pomůže uvidět širší souvislosti. Tímto lékem je kouzelný list Stromu života. Když si ho přiložíš na čelo, povznese tě nad pozemskou rovinu a umožní ti pohlédnout na situaci, ve které se budeš nacházet z výšky, jako bys shlížel z Horního světa,“ dokončila svou promluvu sudička budoucnosti.

Zahloubal jsem se do jejich slov, která ve mě probudila zvědavost a touhu, ale i strach a nejistotu. „Jak ale poznám, kdy nastane ten správný okamžik, abych jednal? Jak poznám, že mám kouzelný list a pramen poznání použít a jak vlastně draky najdu, když, jak říkáte, jsou v Zemi, kam se narodím, uvrženi do temnoty?“ odvážil jsem sudiček se dotázat.

„Povedou tě tvé talenty a moudrost předků, která si tě, když ji budeš potřebovat, čas najde“ pravila sudička minulosti. „Jakmile vstoupíš na cestu, ukáže ti jak jednat tvé otevřené srdce a odvaha,“ pravila sudička přítomnosti. „Až se s drakem skutečně setkáš, napoví ti tvá intuice a tví průvodci,“ pravila sudička budoucnosti. „Až nebudeš vědět, jak dál, povede tě šťastná náhoda,“ zvolaly téměř jednohlasně všechny tři Norny a to už mě proud vědomí začal unášet do nižších sfér stvoření.

Ćím dál více podobal se proudu řeky a má výsadková kapsle člunu. Zcela nepozorovaně vstoupila do něj zahalená postava kormidelníka. Jak jsem na něj soustředil svou pozornost, ze vzpomínek se mi začínal vybavovat obraz z cesty, na které mě již dříve provázel. Poznal jsem v něm převozníka Chráona. Tehdy odvážel mě z jednoho z mých předešlých vtělení na Zemi na druhý břeh se slovy: „Až popluješ zase nazpět jistě už tě nepovezu, protože smím převážet pouze duše potom, co odešly z tělesného zrození.“ Jak jsem se při této vzpomínce vyděsil. Co tedy mohlo znamená, že mou loďku převozník nyní kormidloval?

Pokusil jsem se vydat směrem k převozníkovi otázku, ale neodpovídal. Rychle jsem se ohlédl a chtěl na Norny ještě zavolat, ale bylo už příliš pozdě. V šedivé mlze viděl jsem už jen matné siluety temných skalisek. Převozník stále nejevil ochotu, cokoli se mnou sdílet. Ponořil jsem se tedy do ticha a pozoroval proměňující se vzory vlnění a čeření na hladině řeky. Nedovedl jsem si představit, kam mě loďka převáží a co mě tam vlastně čeká. Tedy kromě sudby neměl jsem nic, na co bych se mohl ve své mysli odkázat. Byl jsem už někdy na místě, kam mě loďka odváží a budu schopen si něco z předešlých vtělení vybavit?

Ze zamyšlení probral jsem se v okamžiku, když se těsně vedle nás objevil další člun. Vzory, které zanechával na hladině se nejdříve setkali s těmi našimi a pak se prolnuly. Jeho převozník se obratně vyhnul našemu člunu a ztratil se v houstnoucí skrumáži člunů, která se tvořila před další branou. Všechny postupně zpomalovaly. Z šedivé mlhy začaly vystupovat detailnější obrysy brány. Na rozdíl od té z Horního světa působila velmi chladně. Její povrch zdál se být z jakéhosi druhu tmavého křemene, ale uvnitř, jako všechno ve stvoření, tepala, byť slaběji, vnitřní světlem. Vzduch kolem se ochlazoval. Odstíny zelené začínaly se vytrácet a pomalu přecházely v mdlé odstíny šedi a černi. Ještě naposled pokusil jsem se zpytovat svědomí a přijít na to, čím jsem si tuto zastávku na dosud mě neznámém místě mohl vysloužit a proč mi o této cestě Norny dopředu neřekly.

Povrch brány do Horního světa v dálce odrážel matné světlo. Pokusil jsem se představit si, že jí znovu budu jednou procházet. 

© WolfB 2020

 356 total views,  2 views today