Blog, Pohádky

2. U ohně

Pocestný /

Postava převozníka se po projetí branou začínala vytrácet. Nejdříve jsem na něj nedokázal zaostřit a viděl ho jen bočním pohledem. Jak temnota houstla a z dohledu jsme ztratili všechny ostatní čluny, zmizel převozník zcela. Rozhlížel jsem se kolem sebe, otvíral a zavíral oči, a rozdíl ve vidění se postupně stíral. Veškerým mým bytím pronikala houstnoucí temnota. Proud řeky se zpomaloval. Plynutí loďky ztrávilo veškerý čas, který kdy existoval a krom temnoty tvořila prostor, v němž jsem se pohyboval, i všeprostupující přítomnost. Nic v ní nechybělo ani nepřebývalo, což ve mě vyvolalo pocit důvěry. Měl jsem pocit, že se nacházím na tom správném místě. Vzpomněl jsem si na dary, které mi do výsadkového batohu vložil můj strážný anděl, ale neměl jsem tušení, kdy je budu moct použít. Tento čin jevil se být v oné přítomné věčnosti marností. 

Jakmile se plynutí člunu zcela zastavilo, opatrně jsem se postavil zády k řece. Zhluboka jsem se nadechl a vyskočil ze člunu. Dopadl jsem na pevný povrch. Jakmile se s ním má chodidla spojila, kam až jsem dohlédl, rozběhla se ode mě vlna energie, která za sebou v prostoru zanechávala otisk, jenž mou vibraci s prostorem spojoval. Vlna světelné energie jako písmo, jako znaky ustavující prostor, do kterého jsem měl vkročit, reagovala se světelnou podstatou bytí. Mou pozornost upoutaly nepravidelné zvuky. Vydal jsem se tím směrem. Jak jsem se jim přibližoval, identifikoval jsem dva mužské hlasy a z jejich tónů hádku. Po chvíli jsem se přiblížil dost na to, abych viděl sekery v jejich rukou. Jejich temné siluety byly teď zřetelnější díky světlejší plachtě stanu, ke kterému stály bokem.

Z bezpečné vzdálenosti jsem na ně zavolal: „Hola, slyšte, přicházím k vám z velké dálky, což zanechat sváru a přijít ke shodě?“ Rázem ztichli a oba se ke mě otočili. Zjizvené tváře a velké nosy. Menší, podsaditý s vousisky jako divoké roští oči hluboko v důlcích a blízko u sebe.

Ten promluvil jako první: „Je nám jedno odkud přicházíš. Kdo jsi, že si dovoluješ vstupovat do našeho?“

„Je to vaše, že se přete, ale je to i moje, když jako pocestný narazím na vaše skutky. Není v mém právu vás soudit a rozhodovat o tom, kdo by mohl mít pravdu, ale je také mým právem nabídnout vám svou pomoc, chcete-li.“

Ten vyšší s vlasy jako slepená sláma a velkýma vodnatýma očima přešlápl na druhou nohou, v koutku oka mu zacukalo. „Proč bys nám chtěl pomáhat je tvoje věc, ale chceš-li, můžeš za nás naštípat dříví na oheň. My se pak nebudeme muset přít, na koho dnes přišla řada.“

„Když je to všechno, co by urovnalo váš spor, a já pak budu moci s vámi u ohně usednout, dříví rád naštípu, beztak mi po tak dlouhé cestě trochu pohybu prospěje.“

„Tak dobrá, tady máš sekeru a štípej, my si půjdeme po svých, beztak nás ještě někdy potkáš. Sekeru zasekni do špalku vedle stanu a ohřej se pořádně, než přijde noc,“ v jeho slovech zaslechl jsem nenápadnou škodolibost a taky něco, co jsem dlouho nedokázal identifikovat. 

„Než přijde noc? Vždyť je tma jako v ranci už teď.“

„Tmu vidí jen oči těch, kteří přicházejí ze světla. Když přečkáš dnešní noc ve zdraví a dožiješ se příštího dne, tvé oči tmě samy přivyknou a uvidíš o poznání lépe,“ zablikaly z dálky oči sovy a zasvištěla křídla. S těmito slovy se oba otočili a jejich kroky zmizely ve tmě. Vzduch se začal ochlazovat. Podíval jsem se směrem, kde stálNelenil jsem a brzy oheň plápolal v ohništi. Přikryl jsem otvor, který sloužil jako vchod, a posadil se k ohni. Těšil jsem se z jeho hřejivých plamenů a zaposlouchal se do praskání dřeva. Kůra voněla pryskyřicí a vracela mě pocitově k ohňům, u kterých jsem v tomto světě už seděl. Očekával jsem, že se mi z paměti začnou vynořovat i konkrétní vzpomínky, ale jen co jsem se poprvé zasnil, vytrhl mě ze zadumání zvuk kroků před stanem.

Plachta se odhrnula a dovnitř nakoukla tvář jednoho z dřevorubců, jehož sekerou jsem dříví naštípal. „Hola, hola, vedu ti společnost, je tady moje družka a její matka a přišli se ohřát k ohni. Vím jistě, že jejich společností nepohrdneš.“

„Ale jistě, vstupte dál, jen nemám, co bych vám nabídl na přivítanou,“ odvětil jsem nejistě.

„Jakpak bys ty nás chtěl vítat, když sedíš u našeho ohniště, to my tebe chceme zde náležitě pohostit,“ zaštěbetala zvesela žena vyššího dřevorubce, taky pěkně urostlá. Posadili se na jednu stranu ohniště po mé levé ruce a začali rozlévat z hliněného džbánu horký nápoj, který nijak nevoněl ani nepáchl, ale byl mi v tu chvíli potěšením. Byl příležitostí, jak se něco dozvědět o místních poměrech a situaci a možná si i rozmyslet, kam se vydám dál. Hovořili jsme nejdříve o běžných věcech s dřevorubcem a jeho ženou, jen starší žena, její matka se ke slovu neměla.

Vždycky když jsem se chtěl na ni s otázkou obrátit, skočil mi někdo z těch dvou do řeči a nebo mi začal nalévat do džbánu další horkou vodu. Pravda je, že jsem po ní byl čím dál vyprahlejší. Měla na mě úplně opačný účinek než jsem očekával. Zima už mi díky ohni nebyla, ale žízeň se s každou miskou zvětšovala. ‚Co je to za čáry‘, pomyslel jsem si, ale než jsem stačil otázku vyslovit, promluvila konečně matka ženy dřevorubce.

„My jsme veselá společnost a bavíme rádi lidi, ale co se nám nestalo. Ztratili jsme totiž smysl našeho veselí a tak nám postupně hořkne úsměv na rtu, slova se zadrhávají v krku a dějí se i další podivné věci. Piješ s námi vodu, po jejímž požití ještě více prahne, protože chybí nám ten základ, z kterého by dobrý smysl vyrůstal. Ztratili jsme ho totiž již před dávnou dobou a když budeš ještě chvíli má slova poslouchat, přestanou ti dávat úplně smysl, i když se budu sebe více snažit a nakonec se dočista pomátneš, protože takový je náš smutný úděl. Kdybys… “

Dokázal jsem v té chvíli být dosti hbitý a levou dlaní jsem starší ženě ústa zacpal. Ona už nepromluvila. Všichni mlčely a i těm dvěma úsměvy zvadly, záda se ohnula, poklesla brada a mladší ženě slza začala kanout po tváři až na sukni a za ní další. ‚To jste mi pěkně veselá společnost, musím si na vás dávat pozor,…‘ ale v polovině mých úvah mě muž přerušil slovy:

„Byl jsi naším hostem. Rádi jsme tě přivítali v našem kraji, ale teď už musíme jít, brzy se setmí a my už bychom netrefili domů. Jestli chceš, můžeš jít námi, ale vidíš a slyšíš , že jsme tak trochu smutná společnost.“

„Jsem vám velmi vděčný za vaše přivítání a je mi líto, že ztratili jste smysl svého veselí. Moc rád bych vám pomohl, ale… “

„Musíme už jít, přenocuj kde chceš, teď už je to tvoje, my se s tebou loučíme,“ a s těmito slovy muže dřevorubce ze stanu jeden po druhém tiše odešli.

Čaroděj

Veselou a trochu smutnou společnost jsem tedy nechal odejít. V tichosti praskajícího ohně jsem se konečně v samotě zahleděl do plamenů. Jen co jsem si začal myšlenky tříbit, ozvaly se venku další kroky. Brzy se ve vchodu objevila vousatá a holá hlava. Na chvíli zase zmizela, dovnitř vstoupila vysoká dřevěná vyřezávaná hůl a vzápětí za ní objevil se muž ve středních letech, kterého jsem ještě nepotkal. Přesto typem podobal se těm dvěma dřevorubcům. Jeho holá hlava, do špičky zastřižené vousy a jeho vysoká dřevěná vyřezávaná hůl z něj dělali něco zvláštního. Vstoupil bez pozvání, jen něco nesrozumitelného zamumlal na pozdrav a posadil se naproti mě k ohništi.

Jen co usedl, změnila se nálada kolem ohně. Do mé mysli začal se tlačit stín pochybností, ještě hlubší smutek než u té předešlé společnosti. Muž mlčel, jen občas si zhluboka povzdechl a občas mu celým tělem projel nekontrolovatelný třas. Pozoroval jsem jej bedlivě a zároveň se s ohněm pokoušel hovořit. Praskal a syčel, taky pocítil tu změnu ale jinak mi nevěnoval žádná pozornost, stejně jako holohlavý muž. Po nějakém čase, tíseň ve stanu se začala zvětšovat a tak jsem se konečně rozhodl ticho prolomit. Hrdlo jsem měl však po té žíznivé vodě celé vyprahlé a tak jsem ztěžka zachraptěl:

„Vidím pane a slyším na vašem dechu, že máte těžkosti, nechtěl byste se i svěřit, aby se vám trochu ulevilo?“ Muž ani nezvedl hlavu, jen velmi tichým a zastřeným hlase pronesl: „Ne, nechtěl, ale když je vám z ticha úzko, mluvte si sám, třeba vám to pomůže,“ Intonace jeho hlasu klesala stejně jako jeho nálada a tak jsem musel něco udělat. Pozornost mou přitáhly plameny, které se začaly divně kroutit a na okrajích zbarvovat se do zelena a do žluta. Popadl jsem nejbližší poleno, do ohně jej vrazil a přeskládal uspořádání polen uvnitř, čímž jsem na chvíli oheň vrátil zase tak jak byl, ale po chvíli začal se znovu kroutit. 

„Snažíte se zbytečně, dokud tady budu, bude i oheň v mé moci, protože jsem odsud i dřevo na něj je odsud, i sekera, kterou jste ji naštípal, je odsud, ale vy ne.“

„Ano, já ne, to máte pravdu A tedy vy znáte tu veselou a trochu smutnou společnost?“, zeptal jsem se muže v naději, že odvrátit jeho pozornost od toho v čemž se jeho mysl utápěla, ať už povaha jeho starší byla jakákoli, noc dobrého z ní nešlo, spíše naopak.

„Ano i ne, jsou to mí příbuzní, ale už se nějakou dobu nemůžeme stýkat. Ta starší žena byla kdysi mou sestrou. Jak vidíte, jsem na první pohled mnohem mladší než ona a přesto jsem uvnitř velmi starý. Dělám se tak mladým, protože mi to činí potěšení, ale v okolí už není žádná žena, která by mi nepodlehla. Všechny buď zešílely nebo odešly ještě hlouběji do temnoty, když se mě pokoušely zahnat stejným zaříkáváním, jaké já jsme na ně použil. Vy však nemusíte mít starost, neboť s muži já nechci mít nic společného. Beru si teď sílu z ohně, který jste rozdělal. Vidíte, že na mě nic nemáte, a přestože jsem vám všechno o sobě řekl, už mě začínáte nenávidět a máte strach o svou pohodu a možná i zdravý rozum a život.“ Dokončil muž svou promluvu a nenechal mě na pochybách, že u tohoto ohně dále setrvávat nebudu.

Už ani do plamenů nechtělo se mi hledět, jak mě v přítomnosti plešatého muže nebylo dobře. Něco se však náhle proměnilo. Oheň na kratičký okamžik pohasl a když se znovu rozžehl, stála v něm černá kočka, nebo spíš kotě. Vyskočila z ohniště a srst jí na konečcích mírně žhnula a praskala jako oheň. „Jestli chcete, bude vás provázet k mé sestře, no však vás tam neubude a jestli, asi to tady mělo zůstat,“ zacukalo muži v koutku a divně se zablesklo v levém oku. Nechtěl jsem čekat na další podivné věci a vyskočil jsem dírou v plachtě ven. Kotě jehož srst oranžově žhnula vyskočilo za mnou, začalo vesele poskakovat kolem mých nohou a dožadovat se pozornosti. Obával jsem se uchopit ho do ruky, ale když jsem ho chtěl od nohou odehnat, stejně uskočilo a začalo pelášit ode mě pryč.

Měl jsem na vybranou. Mohl jsem následovat stopu podivných čar a nebo se vydat na opačnou stranu, abych náhodou na veselou a trochu smutnou společnost už nenarazil. V tomto světě, určitě budou se dít i další věci podivné věci. Oheň snad mě chtěl připravit na to. Vykročil jsem tedy opačným směrem než pelášilo žhnoucí kotě čaroděje. Venku byl chlad, ale dost času už uplynulo z noci, že začínal jsem vnímat matné obrysy krajiny. V dálce se rýsoval hřeben pohoří a před ním temný val lesa, ne příliš daleko od místa, kde v blikajícím světle zeleného plamene stál stan. Vzadu za stanem tušil jsem prohlubeň v níž uplynula řeka, po které jsem na člunu připlul. Směrem doprava běželo hořící černé kotě a tak mi ze čtyř možností zbyla jen jedna. Otočil jsem se směrem doleva a nadechl se.

Něco ve vzduchu cítit bylo, ale moc jsem místním pachům ještě nerozuměl. Chvíli jsem stál a zíral spíše než se díval tím směrem, kam jsem se chtěl vydat. Jakmile jsem se podruhé nadechl, uviděl jsem na horizontu na kratičký okamžik rozžehnout se světlo hvězdy, nebo něčeho podobného, ale jelikož se to odehrálo velmi rychle a podruhé už se to neobjevilo, nebyl jsem si vůbec jistý. Nic jiného se však už ani po třetím, čtvrtém ani několika dalších nádeších nezjevilo. Nezbylo mi tedy nic jiného než sebrat všechnu odvahu a vydat se směrem, kde na horizontu na kratičký okamžik zanechala otisk v prostoru hvězda naděje. Očekával jsem, že ke mě její vlna připluje, ale velmi dlouho se nic nedělo.

© WolfB 2020

 

 

 

 

 357 total views,  6 views today