3. Souboj

Doba čtení: 6 minut

Zjevení démonů – 

V očekávání vlny z hvězdy naděje málem jsem se ztratil a do temnoty upustil jsem pozornost, aniž bych si toho všiml, což jak se později ukázalo, mohlo se stát pro mě osudným. Zaplavil mě pocit beznaděje. Nebylo se čeho chytit. Nezbývalo než obezřetně postupovat směrem, kterým jsem se vydal. Prostor jako by ještě víc zpustl. Až čeření na hladině přítomnosti dalo vědět, že se něco mění. Na kratičký okamžik objevili se z přicházející vlny nejdříve hlava, trup a pak ocas černého draka. Byl jsem si jistý, že se nejedná o přelud, neboť pocity z něj byly zcela skutečné. V jediném plynulém a hbitém pohybu se zase zanořil do prostoru. Pak bez varování objevila se přede mnou bytost se třemi hlavami, které tvarem připomínaly černé spálené uhlíky. Z rozpraskaných tváří pohlížela na mě černýma korálkovýma očima zvědavost. Po chvilce však obraz zase zmizel, aniž by zanechal stopy.

Mohl být výtvorem choré mysli čaroděje, ale nebyl jsem si jistý, kam až jeho moc, nebo nemoc sahá. Tiše jsem se ponořil do přítomnosti a vyčkával, co se bude dít dál. Nedělo se nic. Všeprostupující temnota mě obklopovala a prostupovala i mnou. Ztrácel jsem se v neohraničenosti, zůstával jen pozorovatel. Narůstající zvědavost uvolňovala zrak i vědomí natolik, abych něco spatřil, ale ani úsilí mi dlouho nevydrželo a rozplynulo se v bezbřehosti.

‚Temnotu vidí jen oči těch, kteří přicházejí ze světla,‘ vytanula mi na mysli slova dřevorubce.

Vzpomínkou touto počínaje, začaly se mi do mysli vkrádat tiché zvuky. Šly proti mě, tlačily do mé soudržnosti a na chvíli mě zbortily. Zaplavily celý prostor a vše, co se v něm kdy odehrávalo. Zapomněl jsem na stan i čaroděje, na smutnou společnost i černé kotě. Ztratil jsem pojem o sobě a vnímal jen sílu, která se přese mě valila. Nevím, jak dlouho to trvalo, nebyly to eony ani roky, ale trvalo to dost dlouho, abych si dobře zapamatoval ten pocit nadvlády zla. Jasně jsem vnímal, že má někde zdroj. Jasně jsem cítil toho zla vazaly, jak se pachtí temnotou a kradou vzpomínky a zbytky identity těch, kteří na sebe v temnotě zapomněli. A jak jdou i proti mě.

Dokud jsem udržoval pozornost, v čistém jejím prameni zůstával jsem zachován. Kroužily však síly nečisté kolem mě a přibližovaly se. Co se mohlo stát, kdybych zapomenul v těch vlnách zlých na sebe, nestalo se, protože naštěstí uchopila mě vzpomínka na pramen vědomí, dar od tří norn, a znovu mě složil. Mé vědomí se probralo ze zapomění, napájené pramenem čisté pozornosti opět dalo smysl a vzpomínky zapadly kam patřily. Lék, jenž byl také darem od tří sudiček, rozložil se pod mýma nohama a jako létající koberec a i se mnou vzlétl. Musel jsem pryč, vznést se dál od těch hlasů, které doléhaly a ničily. Na povrchu jejich změti zaznělo v tu chvíli jediné srozumitelné sdělení: „Spoutáme tě a hodíme do hrobu, tady tvá cesta končí.“

Nikoho jsem však neviděl. Ani ruce, které by chtěly konat, ani oči, které by chtěly vidět. A pak i hlasy ustaly, ale nepříjemný tlak se dále stupňoval. Přepadla mě slabost a bolest klubů, končetin i hlavy. Zavřel jsem oči a ucítil nad sebou tyčit se bytost. Po chvíli nabyla konkrétnějších tvarů, velká hlava a trup, mnoho ostrých chapadel. Šla z něj tíseň. Byl z jiného světa, ale chtěl na mě získat dosah, kdybych jeho tísni propadl, snad by mě přemohl. Zaměřoval jsem na něj pozornost z čistého pramene vědomí a touto silou démon začal se proměňovat ve smutný stín člověka. Cítil jsem, jak se svými chapadly snaží ke mě připoutávat, energetické provazy a šňůry, chtěly vysát ze mě sílu. Měnil svou podobu velmi rychle, jak jej proud mé pozornosti omýval. Proměňoval se, ale nemizel, jak bych si v těch chvílích velmi přál.

Ucítil jsem něco za prostorem, kde jsme se s démonem zrcadlili. Nejdříve tiché čeření vzorů v temných vlnách bezčasí a potom, něco v dálce zazvonilo. V tom stejném okamžiku i ze svého středu uviděl jsem vyjít na povrch tenký paprsek světla a když se propojily, zvuk a světlo, démon byl roztrhán na kusy a vědomím prostoru přenesen na místo v mnohovesmíru, kam podle svého energetického vzorce patřil. Pustil jsem ho ze zřetele a nechal jednat vědomí Orla, Stvořitele. Co přesně se dělo, mi Orel neukázal, mám však v jeho bezchybnost naprostou důvěru.

Zůstala opět jen všeprostupující temnota čeřená mým neutišeným stavem ze souboje, který vyvolal ve mě více obav, než setkání s čarodějem, a mnohem méně pocitů pobavení, než rozhovor s veselou a trochu smutnou společností. Jen co ze vzpomínek opět vyvstaly rysy jejich tváří , objevilo se, jakoby odnikud, malé černé kotě. Pokud ho vyslal čaroděj, mohl jsem se domnívat, že byl pachatelem i toho přepadení, ale patřilo-li někomu jinému, nebo více bylo samo sebou, mohlo být zprávou a znamením pro mě.

Pozoroval jsem jeho hbité pohyby, obdivoval jeho spontánnost. Chvíli si hrálo s neviditelnou myší u mých nohou a za vteřinu už pelášilo ode mě pryč, že jsem ho téměř ztratil z dohledu, ale jak kožíškem škrtalo o živé vědomí prostoru, špičky chloupků se mu opět zapalovaly, tentokrát modrým jiskřivým světlem. Nevím přesně v kterém okamžiku se to stalo a jak, jestli kotě nejdřív doběhlo k okraji prostoru a zmizelo v té záři, nebo se objevila záře a ustanovila prostor nový. Kam až jsem nahoru dohlédl, viděl jsem světelný rej z výšky za okrajem prostoru padat. Pokusil jsem se nahlédnout i za okraj, abych uviděl, jak hluboko dolů padá, ale objevilo se, jako před tím kotě, náhle, hejno havranů a zvukem i pohyby mě od okraje odehnali.

Světlopád –

Létali všemi směry a hlídali předěl mezi temným prostorem a zářivým světlopádem. Krákali a nepouštěli mě dál. Vždycky, když jsem chtěl za okraj nahlédnout, praštili mě křídlem. Když jsem se chtěl naklonit nad propast a nahlédnout dolů, klovli mě zobákem. Když jsem chtěl prst do té záře, co se za okrajem divoce valila, strčit, škrábli mě do něj drápem. Až jsem měl šrámů a boulí dost, své marné úsilí jsem přehodnotil. Cítil jsem, že jednali v mém vlastním zájmu. Pozoroval jsem jejich let a rozpoznával v něm prastaré vzory. Z mávání jejich křídel začal se živým polem vědomí šířit mír, obklopil mě a nazval se zahradou.

Na kratičký okamžik rychlý pohyb rozsvítil pole tyrkysovou září a prolnul se z jiného prostoru. Tyrkysový drak. Tvarem hlavy, trupu i ocasu odpovídal tvarům draka černého, který se mi ukázal před zjevením démona, ale byl o mnoho zářivější. Snad roztrhání démona na kusy mohlo s jeho proměnou souviset. Snad oba pocházeli ze stejného děje, do nějž byl jsem postupně vtahován. Drak, jak rychle se objevil, zase zmizel. Jeho zjevení však, stejně jako poprvé, zvěstovalo následující děj. Krákání havranů zesílilo a probouzelo mou pozornost.

Čeření pole, jak se jím drak prolnul, ještě neodeznělo, a vynořil se další démon. Tentokrát jiný, téměř lidský. Ze zdroje vědomí prostoupil mnou pramen čistého světla a vyzařoval skrze mě. Jakmile intenzita paprsků dosáhla kritického náboje lidská podoba démona se začala proměňovat až do velmi nelidských rysů. Pak se objevil další a začali se kolem mě shlukovat. Nedokázal jsem ani na všechny rozprostřít svou pozornost, hemžili se a proměňovali, skládali se do sebe a na sebe, uhýbali před světlem, mizeli a zase se vynořovali.

Ze záře, která proudila za valem, havrani svým letem uvolňovali jiskry živého světla, které z něj jako střely vylétávaly. Démony pálily do boků a rohů, kopyt a ocasů. Pak havrani krákáním a drápy tvořili v proudu záře malou štěrbinu, z níž vyšlehl plamen jako kopí a za ním mnoho dalších, které přeťaly vlákna, jimiž se démoni chtěli s prostorem zahrady spojit. Uvolněné a zbavené pout vítr démony házel a havrani máváním a krákáním rozložili jejich těla na prvočástice a prvovlny. Prostorem se pak rozletěl dlouhý vzdech a tichý řev. Orel vysoko nade mnou zapískal a snášel se níž, a pak střemhlavým letem ponořil se na chvíli dolů do prostoru až zmizel. Když se znovu vynořil, nesl v drápech vytržené temné jádro démonů, zdroj jejich vědomí a odnesl jej.

Za okrajem valu, z velké výšky stále řinul se dolů a řítil za okrajem prostoru divoký světlopád, světelný energetický rej odstínů oranžové, fialové a zlaté, jako by se z břehů vyléval světelný oceán. Něco takového jsem do té doby nespatřil, ale pramen vědění, které mi daly norny, mi připomněl, odkud jsem přišel. Chtěl jsem se zaradovat, ale stal se opak. Zalila mě vlna smutku a uvědomil jsem si svou oddělenost. Dotkl se mě pocit, který mě k prostoru poutal a já se jím vůči tomuto prostoru cítil být zavázán. Snad on, dříve ještě skrytý, umožnil démonům, aby na mě zaútočili a pokusili se zbavit smyslů a ukrást vědomí. A já až teď odrazem té valící se záře z Horního světa dokázal jsem ho v sobě rozpoznat. Přesto, že jsem se nebeskou podívanou cítil být hluboce dotčen, smutek z té vzdálenosti od domova neodešel. Nebo možná právě proto. Třes z rukou zmizel a tělem se začal rozlévat klid. Vzpomínka na křídla havranů přivolali mír, který zahradou rozšířili.

V tom okamžiku z mohutných proudů světlopádu vynořila se ploutev velryby. Na nekonečně krátký a zároveň věčný okamžik zaplnila celé mé zorné pole. Podobně jako drak, dotkla se mě intenzivním pocitem. Jejich projevy připomínaly mi vzdálenosti světů. Ve světle z Horního světa ucítil jsem se opět silnější a můj smutek se rozplynul. A jak se mi ulevilo, když záře světlopádu osvětlila celý prostor a ukázala mi cestu. V místě, kde mě první démon napadl, stál dům. V záři světlopádu působil jako v plamenech. Váhal jsem, zda se dát do pohybu a vydat se k domu, ale pak se znovu snesl z výšky Orel, popadl mě za ramena a odnesl až před dům. Cítil jsem, že je pro mě důležité, abych si na něco vzpomenul. Usedl jsem před vchodem do lotosového sedu, spojil se se svým středem a prostor, který mě obklopoval se sjednotil se živou září světlopádu. I tady uprostřed neznámého pole pocítil jsem domov.

Pak znaven vypětím a dějem došoural jsem se na zápraží, sesul se u dveří a kochal se s přivřenými víčky doznívající světelnou nádherou. Jakmile se mi opět trochu obnovila síla, postavil jsem se na čtyři, pak na dvě a opřel se ramenem do dveří.

© WolfB 2021

 

 

Sdílejte článek:

Share on facebook
Facebook
Share on email
Email
Share on twitter
Twitter

Sdílejte článek:

Share on facebook
Share on linkedin
Share on email

Petr

Kategorie blogu

Nejčtenější články

Archivy

Blog

Další články

Aktivní snění

Víkendové workshopy

Doba čtení: 6 minut Pokud vám v životě chybí energie, směr, nedokážete se zorientovat v nelehké životní situaci, pociťujete nedostatek nebo chcete objevovat své nové možnosti,

Přečíst článek »

Tvůrčí psaní

Řeky

Doba čtení: < 1 minuta Cesty vzájemně se prolínají kde jedna končí druhá začíná jsme jako hvězdy v srdcích upředeni jsme čisté řeky plné života

Přečíst článek »

Spřízněné duše

Formulář

Přihlaste se k odběru novinek