4. Dům v zahradě

Doba čtení: 7 minut

Pavouk –

Musel jsem vyčerpáním usnout. Probral jsem se na podlaze vstupní chodby. Dveře, kterými jsem vstoupil, byly zavřené, ale nevzpomínal jsem si, že bych je zavíral já. Postavil jsem se a počítal šrámy, ale zas tak hrozné to nebylo. Oknem do domu proudil svěží vzduch a když jsem vyhlédl ven, spatřil jsem vysoko na nebi hvězdy. Vzpomněl jsem si na světlopád a havrany, ale to už bylo pryč. Prostor se proměnil. Venku byla stále noc, ale mé oči asi skutečně té temnotě už trochu přivykly. Vyklonil jsem se z okna, jestli nezahlédnu alespoň trochu záře ze světlopádu, ale kromě hvězdné oblohy prostupovala prostorem temnota.

Nezbývalo mi nic jiného než se pustit na průzkum domu. Konec konců mě k němu včera zanesl Orel.

Nejdříve přízemím s velkou centrální místností a krbem a pak patrem a podkrovím s komnatami, schodišti a knihovnami. Mnoho místností bylo prázdných, ale některé působily používaně. Po žebřících nahoru ani do sklepa jsem se zatím nepouštěl. Vstup do několika z místností byl mi jakousi silou odepřen. Sestoupil jsem do středu domu a našel v krbu hořet oheň. Zadíval jsem se do plamenů a vnímal, jak se bílé světlo ohně šíří domem, a na co v domě naráží.

Z komnat, kam jsem nevstoupil, ozývaly se přidušené hlasy.

U krbu se vzápětí objevili dva muži. Byl jsem jejich náhlým zjevením zaskočen. Posadili se a mlčky zírali do ohně. Měli vysoké kožené jezdecké boty, dlouhé kožené kabáty, černé jezdecké klobouky a v rukou virgule. Zdálo se, že mě nevnímají. Ani se na mě neohlédli. Z ohně, jak do něj zírali, začaly vylétávat podivné symboly. Prostor, který byl až do té doby prostoupen čistotou se jimi začínal zaplňovat. Spojovaly se spolu do změti chaoticky se proměňujících vzorů a bezohledně prostor zakřivovaly. Muži, jak virgulemi kroutili, začaly se z prostoru vynořovat další postavy a rozpletly mezi sebou podivné pole, které se rozrůstalo místností a vytlačovalo mě ke stěně. Zdálo se, že vše můžu nezúčastněně pozorovat. I když mi ta podívaná nebyla příjemná, byl jsem rád, že si mě nikdo nevšímá.

Dva muži, kteří stáli uprostřed, mezi sebou hovořili pro mě neznámou řečí, jejíž rytmus a intonace silně upoutávali mou pozornost. Celý prostor začal rezonovat těmi zvuky, až mě mrazilo v kloubech. Chtěl jsem se od nich vzdálit a pozorovat je s větší vzdálenosti, ale stál jsem přilepený u stěny a nedokázal jsem se pohnout z místa. Symboly se proměňovaly v postavy démonů, které se rozplývaly do energetického pole jako kouř a plameny a zase zpátky v symboly a jejich intenzivní a destruktivní šepot pohlcující postupně celou místnost mě svědil a pálil na sítnicích. Zavřel jsem oči a snažil se nořit do sebe, ale jejich hlasy proměnily se v křik a chtěly se mě zmocnit. Pozoroval jsem je a snažil se porozumět smyslu jejich chování. Jejich chaotický tanec pro mě pozbýval smyslu, nebo smysly už opouštěly mě.

Náhle z jejich středu začala se vynořovat a tyčit do výšky jakási mechanická podoba pavoučí nohy, a další, až jich bylo osm a pak i celé tělo a hlava. Víření těl těch démonů a symbolů a dýmu se stále zrychlovalo a jako vír se soustřeďovalo zejména kolem té mechanické obludy. Ve středu celé té změti náhle nastala detonace, roztrhala těla démonů na kousky a vyvrhla je do výšky. Pavoučím trupem i končetinami projel výboj. Kousky těl démonů snášely se jako zčernalé listí od stropu a jak dopadalo na povrch pavoučího těla, rozplývalo se do něj a mechanické tělo obludy začalo ožívat vědomím démonů a následně samo znovu tu děsivě chaotickou energií démonů vyzařovat. A stalo se to celé najednou. V paradoxu bezčasovosti je to možné.

Atmosféra kolem mě zdála se být napadena jakýmsi typem invazivního parazita. Vypadal hrozivě i síla, jenž z něj čišela, nebyla malá. V tichosti jsem se propojil se zdrojem a podstatou prostoru. Na okraji mého vědomí opět jako připomínka a snad i jako skutečnost zazářila hvězda naděje. Chvílí jsem o svém vidění pochyboval, ale za chvíli jsem na vlastní oči tentokrát uviděl vlnu z ní šířit se prostorem směrem k domu jako tsunami. Přibližovala se a sílila. Narazila do domu a projela jím jako elektromagnetická vlna a v okamžiku, kdy zasáhla tělo mechanického pavouka, rozsypal se na prvočástice. Z místa, kde pavouk stál, vznesl se do prostoru černý dým, vlétl do krbu s ohněm, který tím průvanem zadusil, ale dým vyletěl komínem z domu ven. Ve výšce nad domem se otevřel portál jako rozšklebená tlama a černý hustý dým se k němu táhnul jako smrad za řití, jen v obráceném směru.

Požádal jsem ještě jednou havrany o pomoc. Jejich křídla a krákání snesly se nad dům a kroužením vytvořily znovu portál, jako prve ve světlopádu, z jehož středu vyletěl světelný paprsek směrem k mizejícímu dýmu v rozšklebené tlamě portálu démonického vědomí. Světelný paprsek se protnul s místem, kde dým už v portálu mizel, ale neviděl jsem dobře, jestli zmizel zcela, nebo se nějak jeho zbytek do prostoru rozplynul, protože když se rozšklebená tlama zavřela, rozlil se z toho místa prostorem nad domem démonův vibrační vzorec jako řev, a až teď se mně poprvé skutečně dotkl. Vzepjal jsem proti tomu řevu ruce, abych se ochránil a nezasáhl mé celé tělo. Ruce se mi chvěly tím podivným chladem démonické skutečnosti a trochu jsem se začal dusit, jako by mi černý dým pronikl do dýchacích cest.

Nevěděl jsem, co přesně v mém nitru démonův vzorec zasáhl, ale cítil jsem, jak se mi celým tělem začíná rozlévat nepříjemný a v vyčerpávající chlad. Nechtěl jsem té temnotě v sobě nechávat příliš prostoru a cítil jsem, že musím jednat rychle. Musel jsem se na chvílí posadit a ustálit dech, rozdmýchat v sobě plamen, a to co ve mě z démona zůstalo spálit. Posadil jsem se ke krbu a snažil se rozfoukat plameny z třísek. K mému překvapení oheň se rychle rozhořel a v kamnech ani v místnosti po démonech nezůstalo příliš stop. Jen ten chlad uvnitř. Dýchal jsem zhluboka a do všech energetických kanálků. Ponořil jsem se do svého nitra a uviděl tříšť černých drobných střepinek, které se mi zasekly pod kůží na rukou, z nichž se pomalu do mého energetického těla rozpouštěly pramínky, které mi připomínaly vlásečnice černého inkoustu. Naštěstí žádná ze střepinek nešla příliš hluboko, a jejich proudění ještě moc daleko nepokročilo. Nemohl jsem je tam však nechat příliš dlouho, aby se nevstřebaly.

Zrcadlení –

Poprvé od přistání jsem si uvědomil, že svým tělem jsem se po celou dobu nezabýval. Bral jsem ho jako samozřejmost. Smysly jsem vnímal stejně, jako bych se nacházel ve hmotném světě, ale uvědomil jsem si teď také, že vzpomínky na hmotnou skutečnost se mi s tímto prostorem nespojují. Svět, ve které jsem se nacházel, mi spíše připomínal snový svět nebo nějakou neobyčejnou skutečnost. Mohl jsem se poprvé zamyslet nad tím, kde jsem se to vlastně ocitl. Oheň v krbu praskal, osvětloval místnost a uvnitř mě rozhříval. Za nedlouho rozléval se mi celým tělem příjemný pocit a jantarová záře, která všechny pozůstatky démonického vědomí rozpouštěla. Pozoroval jsem, jak se plameny líně linou v krbu z polen, které jsem do krbu přikládal.

Vpouštěl jsem jiskry žhavého vědomí do svého nitra. Připadal jsem si pevný, ale éter nacházející se v prostoru se mnou zároveň komunikoval podobně jako ve snění. Ujistil jsem se, že se stále nacházím na nějakém místě mimo hmotnou skutečnost. Teplo z ohně a mihotavé světlo mě kolébávalo hlouběji do snění. Veškeré pozůstatky démonického vědomí se rozplynuly v příjemném hřejivém a konejšivém světle. Vnímal jsem prostor domu, jeho přátelskou atmosféru a cítil, že je mi jeho duch nakloněn. Přesto, že se tady odehrála jakási démonická exploze, dům sám v základech zdál se mi zdravý a čistý. Kdoví jaká skutečnost démony v mém poli po mém příchodu do domu zhmotnila. Snad opět nějaká předzvěst příštích událostí a možná i test připravenosti.

Pozoroval jsem plameny a zatoužil se vnořit hlouběji do energetického pole domu. V tu chvíli zformovalo se z plamenů tělo hada, který vyplul z ohniště do prostoru a začal kolem mě kroužit. Vycházela z něj obrovská klidná síla a podobně jako z havranů i mír. Jak had kroužil, postupně jeho tělo narůstalo až bylo velké, že by málem neprolezlo dveřmi. V tu chvíli mě had nabral  na hřbet a velmi rychle vynesl točitým schodištěm do horního patra. Prolézali, nebo spíš proplouvali jsme, avšak velmi pomalu a obezřetně, domem, snad abych si všechno mohl pozorně prohlédnout. Tělo hada se kroutilo a ohýbalo jako plynutí řeky. Když jsme proplouvali kolem okna, vyhlédl jsem ven směrem, kde jsem tušil řeku, po níž jsem připlul.

Uvědomil jsem si, že had i řeka jsou z jednoho pole vědomí a skrze pohyb těla hada jsem vnímal, jak řeka vědomí ustanovuje prostor, do nějž jsem z člunu vstoupil, a v němž se celou dobu pohybuji. Energetické vzorce, kterými jsem byl v Horním světě určen, tvořily mi v něm cestu. Démoni, kteří se můj prostor pokoušeli ovládnout, mohli být mou součástí už před tím, než jsem do tohoto světa vstoupil. V jistém smyslu každá má reakce na událost byla volbou a rozcestím. Každé setkání zrcadlením.

Díval jsem se z okna ven do prostoru a on na mě. Nedokázal jsem teď přesně určit hranice mezi svým vědomím a vědomím, které volně prostupovalo prostorem. Z tohoto pohledu děj i moje reakce na něj existovali současně a mohlo být předem napsáno, jak vše dopadne. Když jsem se však opět podíval z okna směrem k řece, odkud se vědomí prostorem šířilo, zahlédl jsem uvnitř sebe jiskru a v tom okamžiku i v místě, kde se můj pohled setkal s hustším vědomím řeky objevil se stejně zářivý bod.

Vědomí mi odpovídalo na dosud nevyslovenou otázku. Cítil jsem, jak se ve mě opět začíná vynořovat touha se k řece vydat a ponořit se do ní. Do té živé nádhery a čirého vědomí. Zároveň jsem cítil, že si tělo, teď už poměrně zahuštěné všemi zkušenostmi a mou pozorností, potřebuje odpočinout a svalit se na postel. Dvě konkrétní možnosti, pro které se mohu rozhodnout. Pokusil jsem se představit si, jaké by to bylo, kdybych se k řece vydal. K mému překvapení však, jakmile se představa dostatečně zformovala, ihned jsem se k řece přenesl. Nejdříve jsem tím byl poměrně zaskočen, protože do té doby jsem se tímto světem pohyboval pouze chůzí a jednou mě přenesl Orel. Jakmile jsem se vedle řeky uvědomil, vítr mi ovanul tvář a opřel se do celého těla.

Řeka tekla svým korytem několik metrů pode mnou. Cítil jsem vanutí její síly i uvnitř sebe a dovolil jsem si se s jejím čistým vědomím spojit. Nad hladinou objevily se dvě kačeny. Proletěly kolem mě proti proudu velkou rychlostí ve výšce, kde jsem ze svého místa dění pozoroval. V čeření prostoru, jenž svým letem vytvořily jako koridor nebo tunel, jímž prolétly, dotkl se mě jejich záměr doletět k určitému cíli. Jeho působením se uvnitř mě rozsvítila vzpomínka na draka. Jak říkali norny. Mým údělem a tedy i záměrem mé cesty je setkat se v tomto světě s draky. Jednoho už jsem viděl, pokud to byl dvakrát ten stejný, jednou černý a podruhé tyrkysový. Zdá se tedy, že už ví i on o mě.

‚Pokud tě jeho síla bude nutit postavit se mu na odpor a bojovat s ním, daleko nedojdeš,‘ říkala mi norna minulosti. Pokaždé když jsem draka zahlédl, vyvolal ve mě spíše překvapení, ale nikdy zášť, hněv nebo nenávist. Stanovil a upevnil jsem svůj záměr s drakem se setkat. Jakou cestou se však mám vydat? Cítil jsem, že v domě moc dlouho zůstat nemůžu a snad ani nechci, ale na druhou stranu, se zdálo, že je mi jeho duch nakloněn a podporuje mě. Jak jsem přemítal o svých budoucích možnostech, stočil se mi pohled dolů k řece a náhle jsem se ocitl tváří v tvář dalšímu překvapení. Několik desítek metrů po proudu kolébala se u břehu menší plachetnice. Prostorem kolem ní se rozlévala záře a nad krajinou se začalo pomalu rozednívat. Bílý písek jiskřil indigově modrou energií.

Přečkal jsem v tomto pochmurném světě první noc, o které hovořili dřevorubci.

Toužil jsem znovu spatřit draka, ale zdálo se, že ho pouze svým přáním z pole vědomí přivolat nedokážu. Na řece se pohupovala plachetnice a proti hradbě tmavozeleného lesa rýsoval se dům. Věděl jsem, že mezi těmito dvěma možnostmi nedokážu čekat dlouho. Musel jsem se rozhodnout, kudy budu pokračovat. Má mi ještě něco ukázat dům? Proč bych ho měl opouštět teď, když se mi ho konečně povedlo vyčistit? Na druhou stranu plachetnice se objevila v okamžiku, když jsem si stanovil záměr, setkat se s drakem, což je v souladu s mým současným posláním, které mi určili sudičky. Požádal jsem Orla o znamení.

© WolfB 2021

Sdílejte článek:

Share on facebook
Facebook
Share on email
Email
Share on twitter
Twitter

Sdílejte článek:

Share on facebook
Share on linkedin
Share on email

Petr

Kategorie blogu

Nejčtenější články

Archivy

Blog

Další články

Aktivní snění

Aktivní snění

Doba čtení: 3 minut Individuální lekce aktivního snění se zaměřují na využívání snů i každodenní reality k sebepoznávání i k hlubšímu pochopení obyčejné i neobyčejné skutečnosti

Přečíst článek »

Tvůrčí psaní

Řeky

Doba čtení: < 1 minuta Cesty vzájemně se prolínají kde jedna končí druhá začíná jsme jako hvězdy v srdcích upředeni jsme čisté řeky plné života

Přečíst článek »

Spřízněné duše

Formulář

Přihlaste se k odběru novinek