Dystopická povídka o identitě, vědomí a trhlinách ve skutečnosti.
Svět, o němž se dozvídáme z druhého nalezeného zápisu, není úplně jiný než ten náš. Je podivně známý a důvěrně cizí. Jeho pravidla musí být srozumitelná, ale zároveň obsahuje nepředjímatelné trhliny.
Povídka propojuje prvky dystopie a filozofické fantastiky. S jemnou ironií sleduje svět, ve kterém se hranice mezi člověkem a technologií, skutečností a představou, vnitřním a vnějším začínají nenápadně rozplývat.
Někdy stačí nepatrná odchylka, aby se z obyčejného dne stala otázka. A co se začne dít, když se tlak nezodpovězených otázek nahromadí?
1. Rukavice
Nechal jsem člun automaticky zadokovat a přepočítal si denní tržbu. Na nule bylo lepší než v mínusu, ale už se to trochu táhlo. Nic, zkusím se trochu vyspat a večer do toho zase skočím.
Pálí mě oči, budu si muset dávat pozor na přímý osvit. I když na druhou stranu nic nedokáže člověka tak probrat z letargie. Vždycky je lepší mít někoho na očích, ale už si nepamatuju, jak je to dlouho, co jsem ostatní ztratil z dohledu.
Zálohovat, uložit na síť svoje koordináty, aby kdokoli, kdo by se posadil na moje místo, v případě nepřítomnosti věděl, jak pokračovat. Pravidlo číslo jedna, nenechávej po sobě žádný osobní věci… ale kdo by je chtěl. Ani já už jsem dlouho neměnil. Co bych tak mohl čekat jinýho od jinýho éra, než furt ten hnus a bordel všude kolem.
Automaty pořád tvoří ty samé kopie. Nové, naleštěné, voňavé. Ale kdybych porovnal posledních padesát let provozu, od průměru bych se neodchýlil o víc než pět procent.
A tak schválně, proč to nezkusit? Zazálohováno, dezintegrace odpadu spuštěna, do konce zbývá ještě pár minut.
KÁMO!? oslovil Klansman svého AI.
Co si přejete, pane?
Ukaž mi, jak vypadalo mých předešlých padesát let na mapě, promítni každý rok zvlášť, v sekvencích, jako trasu letu a zaznamenej místa a důležitý lidi.
Ano, pane.
A přidej výkyvy ve zdravotním stavu a barevně vyznač průběžně se měnící stav konta.
Ano, pane, výpočet potrvá přibližně šedesát sekund.
Šedesát sekund? To je nějak málo na padesát let mýho života, ale ok, víc stejně teď nemám, třeba zítra zase trochu vyšetřím a budu se moct podívat dál.
Výpočet je hotov, pane. Ukládám ho do vaší vnitřní paměti a zálohuji na síť.
Na síť nemusíš.
Rozumím. Síťová záloha zrušena.
Ok, dej si pohov.
Ano, pane.
Odpojuji se od letounu. Škubnutí za 3, 2, 1, škub, vysoukat se z kombinézy, ale ne, proč zrovna dnes, přezka na rukavici se zasekla rovnou mezi sedadlem a rukojetí brzdy. Bože, proč dnes…
KÁMO JSI TADY JEŠTĚ?
Jistě, pane, kde jinde bych měl být, než….
Jasně, já myslel …to byla fráze.
Co pro vás mohu udělat, pane?
Mohl bys pohnout rukojetí brzdy, zasekla se mi tam přezka rukavice.
Na spuštění startovací sekvence už dnes nemáte dostatek kreditů.
To vím, ale přece nemusíš spouštět celou sekvenci, chci jen, abys o milimetr posunul rukojetí brzdy.
Obávám se, že tento úkol nemohu splnit, bez spuštění startovací sekvence nelze člun odbrzdit.
Nechci, abys odbržďoval člun, to ať tě ani nenapadne. Chci jen, abys malilinko pohnul pákou brzdy.
Na kterou stranu?
Dolů.
To ale nejde, to je totéž, jako odbrzdit člun. Pohnout pákou dolů a pohnout pákou dolů je jeden a tentýž pohyb. Zkuste si vymyslet jednodušší řešení.
Já? Ty mi ho vymysli!
Myslím, že už to mám.
Ano? Tak rychle?
Mohl bych pohnout sedadlem.
Sedadlem, a na kterou stranu?
Aby se přezka uvolnila, bylo by nejvýhodnější, kdybych sedadlem zajel dolů o pár centimetrů.
Specifikuj pár centimetrů.
Maximální možná zápustná hloubka sedadla je + 5 cm, což je o 5 cm níže, než se sedadlo nachází nyní.
O pět je moc, to bys mi mohl dost nepříjemně zatlačit na prsty, které se nachází pod okrajem sedadla. Nestačilo by o dva?
Pane, podle zdravotního skenu se vám špatně prokrvuje pravá ruka. Budete za chvíli potřebovat pohnout celým trupem tak, aby se vaše ruka dostala z nepřirozeného prohnutí v zápěstí, jinak…
O to se celou dobu snažím, ty mozku. Tak co, pohneš tím sedadlem? Ale pomalu, nechci skončit jako krypl bez ruky!
Bez obav, 1 milimetr za sekundu je dostatečně pomalu?
Jo, a na můj povel zastavíš.
A dáte mi povel k rozjetí?
No jistě, ty plechovko, ale nejdřív se potřebuju ujistit, že máme jasný plán…jakmile řeknu STOP, zastavíš.
Ano, pane. A co řeknete abych se rozjel?
Tak standardně, START.
Tento povel bohužel použít nelze, využíváte ho ke spuštění startovací sekvence a jak jsem říkal,…
Ok! Tak „JEĎ“
Tento povel využíváte k různým účelům, chcete abych vám je vyjmenoval?
Je to nutné?
Není, ale bude nutné některý z nich přepsat, využíváte momentálně maximálního možného počtu významů příkazu JEĎ.
A to je kolik?
10.
Deset je maximum? A to řekl kdo?
Tovární nastavení
A kolikrát využívám příkaz START?
1 krát.
Tak proč ho nevyužiješ podruhé?
Využívá se pouze v hlavním řídícím menu, jinak využít nelze.
Nech mě hádat, tovární nastavení.
Nene, uživatelské nastavení, to jste si nastavil vy sám, aby se náhodou mašina nerozjela když….
Ach bože. Dobře, tak, …tak přepiš ten první příkaz JEĎ.
První podle abecedy nebo podle významu?
Ne dobře, tak ten poslední podle významu.
Tento úkol nelze splnit.
Proč ne?
Příkaz patří mezi výchozí příkazy, zkuste jiný.
Tak druhý nejméně využívaný.
Nemožné splnit.
Si děláš kozy, tak nějaký vyber.
Mohl bych přepsat příkaz k zahájení sekvence předjíždění kolony vozidel.
Tak ho přepiš!
Ale než tak učiním, potřebuji, abyste navrhl jiný příkaz k zahájení sekvence předjíždění kolony vozidel.
Je to opravdu nutné, nebo to můžeš udělat za mě?
Ano.
Co ano?
Úkol dokončen.
Skvěle, takže na můj pokyn začneš pomalinku spouštět sedadlo, dokud neřeknu STOP.
Ano, pane. Než ovšem započnu plnit tento váš úkol, chtěl byste vědět, jakým příkazem jsem nahradil příkaz JEĎ s významem ‚zahájení sekvence předjíždění kolony vozidel‘?
A proč to mám vědět? Mravenčí mi ruka, chci jít ven, domů, chci se najíst, osprchovat se a ne tady s tebou probírat palubní manuál.
ZaSePřeKoVoz.
Cože?
To je ten příkaz!
To mi děláš schválně?
Ano, pane, začínal vám klesat tlak, potřeboval jsem ho trochu zvýšit, aby se vám vrátil alespoň jakýsi cit do pravé ruky, když s ní budete chtít pohnout.
Si děláš prdel, JEĎ!
STOP!
No vidíš… ani to netrvalo tak dlouho.
Pěkně mi mravenčí. Odpojuji se. Přeposílej mi jen naléhavé pracovní a soukromé hovory. Ostatní ukládej do diáře na zítřek, beztak bude zase pěkná nuda.
Konečně jsem vypadl. Dialogy s počítačem mě fakt vždycky hodně bavily, obzvlášť, když jediný, s kým jsem mohl v poslední době mluvit, o čemkoli, byla moje sousedka, která si odfrčela kdovíkam a minimálně půl roku už jsme ji neviděl. Ostatní buď nestíhám vídat nebo se na mě vykašlali.
Chtělo by to ženskou.
ZaSePřeKoVoz.
To jsi zase ty? Řekl jsem, že se odpojuji a dodávám, nepřeji si být rušen, za žádných okolností.
ZaSePřeKoVoz.
Kdo to řekl?
Ty?
Já?
Jo.
A kdo jsi ty?
Nikdo.
Nikdo? Jak můžeš mluvit, když nejsi nikdo?!
Jsem ty.
Jsem přetaženej, musím si jít lehnout.
Ano jsi.
Proč mi odpovídáš, když jsi já a na nic jsem se tě neptal?
Neodpovídám, jen plynule pokračuješ ve vnitřním dialogu.
Ve vnitřním dialogu. Tak přestaň!
Já nemluvím, to mluvíš ty, chichichi…
Jistě že mluvím já, když tady nikdo jiný není, ach bože, to je vyčerpávající, nebo jsem vyčerpaný. Potřebuju se vyspat. Kašlu na budíka, pojedu až zítra.
pípípípípípípípípíp
Co, jsem ho nevypnul?!
Váš kredit je pod měsíčním limitem a do konce měsíce zbývá ještě 7 dnů, to znamená, že ke splnění měsíčního limitu s průměrnou mzdou 56 kreditů v tarifu A0 – A3 potřebujete alespoň dvě další jízdy za ZÁKAZNÍKEM.
Ok, přidej tarify B0 – C5
Přidány tarify B0 – B2, vyšší tarify nelze přidat z důvodu míry opotřebení součástek. Pro přidání dalších tarifů je nutná pravidelná technická kontrola, na kterou vám nezbývá dostatek kreditů.
Kolik zákazníků v…?
V tarifech B0 – B2 potřebujete v příštích sedmi dnech obsloužit nejméně…přepočítávám … průměrně 0,7 zákazníka za den.
No, tak to je v pohodě. Nech mě spát.
