Realmagická povídka o proměnách, paměti a moci pozorování
Detektiv Nick je přesvědčen, že je na stopě tajné organizace, která ze zákulisí řídí město. Stopa ho zavede do podniku s vývěsním štítem, jenž se mu před očima proměňuje, jako by stabilita reality klesla pod únosnou mez. Uvnitř baru se obchoduje se světlem, s těly i s pravdou – a svět za dveřmi se mezitím pod náporem neznámé, epochální síly doslova rozpadá.
Když se Nick stane neviditelným svědkem a konečně získá to, po čem celý život toužil, zjistí, že jeho identita se nenávratně proměnila a nad vlastním životem má už jen zdánlivou moc.
V absurdně poetickém příběhu o moci médií, rozpadu institucí a křehkosti vědomí se realita stává tekutou a hranice mezi svědkem a světem se rozplývá. Otázka nezní, kdo řídí město, ale kdo vlastně ještě pozoruje – a co se stane, když pozorovatel zmizí.
A jen vítr si snad pamatoval, odkud vlastně přišel.
Na asfalt dopadaly kapky letního deště a pomalu se na chodníku slévaly v louže špinavé vody. Nick zhluboka nasál vzduch okořeněný pachem průmyslu a zvažoval, zda už má vykročit k baru, který hodnou chvíli z povzdálí pozoroval. Tady to podle jeho ověřeného a důvěryhodného zdroje má být. Místo, kde se nachází tajemství, za něž by bylo ochotnu mnoho vlivných skupin ve městě zaplatit majland. Jistěže svému zdroji důvěřovat nemusel, ale to už by pak nemusel důvěřovat ani sám sobě, ani svým vlastním uším a očím. Vzpomněl si v tom okamžiku na rozečtený článek v časopise, otevřel ho na stránce, kam si vložil dopis od soudu, a přečetl si nadpis článku: „Koupit vhodný bol“. Byl si téměř jistý, že článek pojednával o navýšení parkovacích míst v zóně, kde bydlel, a on už předtím uvažoval, že by si jedno volné parkovací místo koupil. Zvedl hlavu, aby uvolnil sevření zraku a zadíval se na vývěsní štít baru s názvem Lví salon, který se přímo před jeho zrakem proměnil nejdříve na Levý slalom a nakonec se ustálil na nápisu V láhvi slon.
„Koupit vhodný bol,“ přečetl si Nick znovu název článku a zůstal stát v tichém rozčarování. Pod čepicí měl ukrytou svou finanční poradkyni z řad cvičených chameleonic – kontakt, který ho přivedl na tuto stopu. Se slovy si nikdy příliš nerozuměla; většinou jen bezradně otevírala a zavírala ústa, z nichž po němém váhání vyletovaly malé červené rybičky.
Lovili spolu už celé roky – on detektiv, ona jeho tichá spojka – až náhodou odhalili nenápadnou souvislost mezi Lvím salonem a tajným spolkem, kterému byl Nick na stopě už tak dlouho, že si přestával být jistý, zda nepronásleduje svou vlastní ozvěnu.
Znovu se podíval na vývěsní štít podniku. Nápis na něm se proměňoval tak rychle, že nestačil zachytit jeho správný tvar a tak v okamžiku, kdy jeho podpatek dosedal na mramorovanou kůži lesklých vorvaňů, ustálil se na nápisu V láhvi slon.
Pojistka proti panice byla do řídicí jednotky jeho cybersyncu nahrána už při posledním upgradu, přesto mu hlavou probleskla zbytečně konkrétní představa: jakou bolest musí zakoušet slon, který se snaží protáhnout hrdlem láhve.
A tak když jeho druhá noha vyslala signál do mozku, že se chce odlepit od mramorovaného povrchu, jeho nos se už začal nenávratně protahovat, až svou špičkou pronikl do nejbližší prázdné láhve, která po dlouhém postávání na polici za barem byla schopna přijmout jeho úděl.
Finanční poradkyni, cvičené chameleonici, se v posledním okamžiku podařilo Nickovi vysmeknout zpod čepice, než vstoupil do baru. Seskočila na zem a jakmile dopadla na všechny čtyři a zaostřila na nejbližší budovu unášenou větrem, rozhodla se bez dalšího váhání věnovat něčemu mnohem smysluplnějšímu, než by byla jakákoli forma finančního poradenství. Běžela, jak jí to vítr dovoloval, směrem k nedalekému parku až se jí ostré drápky zarývaly do silnice a odrypovaly z ní drobné úlomky asfaltu.
Před větrnou bouří se ukryla v dutině nejbližšího stromu, ale jak vítr sílil, byla nucena zahrabat se hlouběji, až pod kořeny, ale i tam byla její mysl vlivem sílícího magnetismu provázejícího větrnou bouři vystavena do té doby váhavým rovnicím, které se ji jaly vystavit krutému bičování. Byly to přesně ty váhavé rovnice, které byly až dosud ignorovány a neodvažovaly se jejímu komíhavému zraku postavit. Schoulila se před tou bolestí do klubíčka a pokoušela se té smršti vnitřních i vnějších dějů nějak utéct, avšak nebylo kam. Lomoz sílící vichřice ani úpění odhozených a potlačených kalkulů jí nedaly usnout.
Podnik, v němž se Nick v prázdné láhvi za barem pokoušel přijmout svůj nový sloní úděl, patřil barové tanečnici, která si pro úřady vydělávala na živobytí pronájmem svých údů a úst. Na další části těla nedostala licenci, a tak jimi musela doslova drhnout podlahu a jiné kulisy svého salonu.
Sílící vítr za dveřmi baru strašlivě skučel a začínal domy, jež nebyly pevně zakotveny v zemi, nebo byly již zcela vykotlané, rvát z jejich základů. Mezi ty vykotlané patřil také okresní soud, který před sílící vichřicí a totálním povznesením na vyšší úroveň bytí chránil už jen silný stisk čelistí policejního buldoka, jenž byl přivázán k žalobnímu sloupu vedle stojící radnice a konal svou povinnost.
S povlávajícím nápisem nade dveřmi: „NEVINNOST VŠEM A ZÁKON NADE VŠE“ se budova okresního soudu zmítala ve stále sílícím větru, a jak se otloukala ztrouchnivělými krovy o vedle stojící dům neřesti a komíhala se na laně, kterým byl policejní buldok připoután k žalobnímu sloupu, vypadl působením těchto otřesů z posledního patra okresního soudu ne zcela snadno identifikovatelný trojlístek nejasných postav, které si to hned, jak dopadly na vyleštěný mramor, zamířily ve velmi příhodném okamžiku do Lvího salonu.
Se zabouchnutím dveří baru rukou radního Nedomákla čelist vysíleného policejního buldoka pukla a ten při skomírajícím vědomí, v šoku z bolesti a náhlé ztráty smyslu života na místě zdechl.
Zatímco chameleonice, někdejší Nickova tajná spojka, marně odolávala tak dlouho ignorovaným a nadmíru nešťastným kalkulům, které se jí svými ostrými zoubky zahryzávaly do svědomí, mohl Nick ze své láhve pozorovat, jak se celá trojice tvořena radním Nedomáklem, policejním radou a nejvyšším, nejhubenějším a nejstarším mužem usazovala u stolu nejblíže baru, za kterým barová tanečnice leštila svou hebkou ručkou a dmoucím se poprsím sklenice od piva.
Nicka by samozřejmě dmoucí se poprsí barové tanečnice zajímalo také, ale byl v láhvi stočen v tak nepřirozeném úhlu, že pro něj bylo pozorování baru zcela nemyslitelné – a už vůbec neviděl, jak se nejvyšší, nejhubenější a nejstarší muž z trojice postavil před bar a s neskrývaným zájmem a vzrůstající libostí jal se pozorovat barovou tanečnici při jejích tanečních kreacích s půllitry.
Ostatní dva pánové, radní Nedomáklo a pan policejní rada, se mezitím pohodlně a téměř nepozorovaně uvelebili na nevysokých barových židlích vedle něj a též s narůstajícím zájmem, již bez obalů, které nechali jen tak přehozené přes opěradla židlí, pozorovali onu barovou tanečnici, která se za barem vyvyšovala nad ostatní a zpoza pípy shlížela dolů na jejich patrně omšelou společnost.
Tato skvoucí se a nenadále hbitá sounáležitost čtyř lidských bytostí jevila se teď Nickovi v láhvi poněkud nepatřičně. Našel už sice úhel, pod kterým dokázal bar a jeho bezprostřední okolí pozorovat, ale jeho prohlubující se sloní moudrost odrážela ve svém vesmíru tuto hru stínů, podivných tvarů a světel, přes stěnu hnědé láhve tak, že ani kdysi nabyté zkušenosti z valašských klášterů mu nedovolily plně pochopit, jaký že to repertoár má tento podnik vlastně na svědomí. Narůstající frustraci mu také způsoboval fakt, že sice vše velmi dobře viděl i slyšel, ale nedokázal si ve své nově vzniklé identitě nic zaznamenat, zdokumentovat a tudíž ani přinést jakýkoli důkaz o svém pozorování této domněle tajné společnosti.
Jeho nedokonalému pozorování, stejně jako pozornosti čtyř skvoucích se a omšelých bytostí v baru, uniklo i to, že se okresní soud, který každého považoval za nevinného a pro nějž byl zákon nade vše, odebral do vyššího řádu bytí – kde se před jeho zraky začaly odvíjet osudy všech lidských bytostí, které kdy prošly jeho útrobami a které jím kdy byly vyvrhovány ať už zpět do světa, nebo na světlo pravdy Boží.
Nejvyšší, nejhubenější a nejstarší muž si dovolil mírně odkašlat v nastalém intermezzu mezi dvěma slokami laškovné písně, kterou procítěně pěla barová tanečnice, a jal se všem objednávat nějaké pití, jak se na tuto hodinu a podnik patřilo.
Barová tanečnice tedy ustala ve zpěvu i v plavných a krotkých krůčcích na velmi drobných chodidlech, která tak milosrdně kontrastovala s velkolepostí jejího poprsí, a vydala se dolů do sklípku až na sedmý schod, kde na trojici omšelých mužů již téměř odnepaměti čekala nedopitá láhev velmi lahodného, velmi starého a silného brandy.
„Vy si jen myslíte, že musíte jíst!“ zahlaholil do náhlého ticha pan radní Nedomáklo a navázal na nit, která se ani pádem z nejvyššího patra budovy okresního soudu teď již povzneseného na vyšší úroveň bytí nepřetrhla.
„Ale co to povídáš,“ zachrastil hlasivkami nejvyšší, nejstarší a nejhubenější muž, „to tvoje tělo přece musí dostat živiny.“
„A odkud se podle vás bere světlo?“ probral se ze zadumání pan policejní rada, který se z pádu z okna vzpamatovával nejdéle.
„No z novin přece!“ odvětil bez zaváhání pan radní Nedomáklo.
„Z novin…?“ zkroutil policejní rada tvář v nechápavém úžasu. „Ale vy jste musel zešílet!“
„Vždyť vždycky, když pod stolní lampou noviny rozvinu, je potom v místnosti hned jasněji, světlo je náhle takové vydatnější, a tak to vydatné světlo potom nanáším na své tělo, aby též, stejně jako má mysl, zesílilo – a podpořím pak kúru salátkem z ostatního denního tisku,“ odvětil pan radní Nedomáklo.
„Vy jste se musel pomást,“ oslovil suše radního Nedomákla nejvyšší, nejhubenější a nejstarší muž.
„Jak vaše tělo může prosperovat, když mu poskytujete pouze stravu nevalné kvality. Nedáváte mu snad žádné živiny v podobě stimulujících obrazů?“
„A jaké obrazy máte na mysli?“ otázal se zvědavě policejní rada.
„No přece obrazy o zdraví,“ zašustil chraplavě nejvyšší, nejstarší a nejhubenější muž.
„Ano, máte patrně na mysli pěstovaná těla; těla sportovců a svalovců,“ ozval se nesměle policejní rada. „Když dovolíte, ehm, přidávám si do ranního menu i špetku surovců – člověk je pak takový odolnější a vitálnější,“ zahuhlal ještě nesměleji.
„Myslím, že mám jasno,“ pravil rádoby ledabyle přes stažené a vysychající hrdlo radní Nedomáklo.
„Od vás bych si vzal tyhle stehna a lýtka – bez kolen, samozřejmě, ty mám už svá, platinová.“
„A já od vás zase tisíc paprsků toho vašeho novinového světla. Čili za končetiny – to máme 270 za lýtko, jedno, plus stehna za 300, k tomu od vás dostanu provizi za zprostředkování, kterou zaplatí koncový zákazník – to je celkem 1140 plus dépéhá, takže to dělá celkem deset tisíc.“
„Cože, deset tisíc?! Trochu jste se přepočítal, nemyslíte snad?“
„Nikoliv, ehm… Špatně, máte pravdu, patnáct tisíc,“ opravil se Nedomáklo.
„Daň více než sedm set procent?!“
„Víte vy vůbec, kolik musím živit policistů?“
„Policistů? Nevím,“ městský rada Nedomáklo si odsedl od policejního rady a zbrunátněl.
Padesátý osmý paprsek toho nejkvalitnějšího novinového světla, které radní Nedomáklo odléval do skleněných fiól, se zastavil v ukapávání… a vyčkával.
„A od vás to bude?“ nedal se hřímavě doběhnout policejní rada.
„To bude zdarma, ale… ale musíte si k němu vzít tři sta šedesát papouščích klecí – beztak je už nebudu potřebovat.“
Zachumláni do vaty hovoru si ani nestačili povšimnout, že se nejvyšší, nejstarší a nejhubenější pán někam vytratil. Zpoza baru se ozvalo zadunění, jak poklop vedoucí do sklepa dopadl do svého kovového rámu v těžké dubové podlaze, a za barem nebylo vidět ani živáčka.
Světlo vlivem nevýhodně se ubírajícího jednání přestalo z novin vytékat a zůstalo viset nad fiolou jako hustý pudink. Čekalo, co se bude dít dál, a vrhalo po tvářích všech přítomných i po stěnách baru tančící stíny – teď nenadále zobrazující se jako pravěcí lidé kolem ohniště po vydařeném lovu. Tančili často, ale bylo vcelku nezvyklé, že si jejich stíny při tanci odskočily tak daleko a právě sem, na stěny barové místnosti. Hrughfgnzrrrrch, stařešina pravěkého kmene přes své vytržení sice spatřil, že náhle všichni přestali při tanci vrhat stíny, ale netušil, jak daleko v průběhu posvátné ceremonie a z jakého důvodu vlastně zmizely.
Nick vše s napětím pozoroval skrze hnědé sklo láhve. Náhle se mu zazdálo, že se na něj světlo pozastavené v ukapávání potměšile šklebí. Musel si přiznat, že odhalování tajného spolku se mu vymklo z rukou. Všechno mělo stejnou příchuť neskutečna. Kladl si marně otázku, zda náhodou nespí a nezdá se mu jen podivuhodně nelineární a nekonzistentní a zcela vyšinutý sen.
Na druhou stranu a přes všechny pochybnosti musel si teď už s jistotou přiznat, že se na něj novinové světlo skutečně dívá, že ho pozoruje – že přívlastek „potměšilý“ k jeho pohledu patří stejně neoddělitelně, jako k Nickovu výrazu přívlastek „připitomělý“. Stíny z barových stěn, stejně jak se objevily, tak neznámo kam zase odtančily a nit Nickových připitomělých úvah přetrhnul městský rada Nedomáklo, který se z nenadálého stavu zaskočení podivuhodným rejem stínů na stěnách vzpamatoval po jejich zmizení jako první:
„No vidíte, kolik je v tomto novinovém světle moudrosti!“ zvolal. „Samo si je vědomo vlastní hodnoty a nenechá se dát tak lacino. Patnáct tisíc za takové tretky? To si je raději můžete nechat, a já hlupák bych vám za to dal ještě…,“ větu ale nedokončil.
Světlo, které se znenadání rozlétlo po místnosti – snad tím náhlým pocitem volnosti a svébytnosti – zacpalo těm dvěma vyjednávajícím ústa novinovým roubíkem a začalo je omotávat: nejdříve jemnou sítí utkanou ze smyšlených příběhů, aforistických sloupků a napomádovaných fejetonů, zanedlouho však, jakmile oba aktéři přestali klást odpor, zhoustlo do podoby šedivé pavučiny utkané z těch nejhorších pomluv, útoků na všemožné činitele a výtahů z ročenky černé kroniky a na jemnou síť přivinulo lepkavou tlustou vrstvu, která z obou postav vytvořila dva kokony.
Za barem se náhle objevila upocená a umolousaná tvář barové tanečnice, a hned se zase sklonila pod bar, nenápadně odněkud vytáhla malé kulaté zrcátko, upravila si vlasy, přetáhla rudou rtěnkou rty a pudřenkou jemně poprášila tvář, která se na ni ze zrcátka opět zaskvěla.
Moc se omlouvám…“ začala větu barová tanečnice, ale když viděla, že jí dvojice u baru, zcela obalená v šedivé pavučině obchodního vyjednávání nevěnuje pražádnou pozornost, natočila si malou sklenici piva, posadila se do koutku za barem a udýchaně, avšak spokojeně, usrkávala lahodný mok, který svlažoval její horké rty.
K baru se opět velmi tiše a nenápadně usadil nejvyšší, nejstarší a nejhubenější muž a pokynul hubeným a dlouhým prstem barové tanečnici. Ta s výrazem oddanosti vstala ze židle a s unaveným úsměvem se k němu naklonila a jak se její dmoucí se ňadra jen taktak nevypadnuvší z hedvábné podprsenky vystavila jeho ostřížímu zraku, vsunul do vzniklé štěrbinky složenou bankovku.
Naklonil k jejímu uchu svá ústa, až se jimi lehce dotkl neposedného pramínku vlasů laškovně spadajícího přes lalůček a něco jí krátce pošeptal. Ona se na něj jen lehce pousmála, přecupitala k polici, opatrně nadzvedla láhev, na jejímž dně spočívala Nickova nedokonalá tělesná schránka a beze spěchu ji postavila před nejvyššího, nejstaršího a nejhubenějšího muže. Nick se instinktivně přikrčil a děsil se, že bude ze svého příbytku, na který si už začínal za ten krátký večer zvykat, vypuzen. Nehnutě a se zatajeným dechem vyčkával, co se bude dít.
Venku se mezitím spustila hotová mela. Ty nejsilnější poryvy větru, jaké kdy město pamatovalo, vytrhávaly ze země jednu budovu za druhou a neustávaly, ani když došlo na kostelní věž, těžký železniční most, morový sloup a městskou márnici. Odpadávající kusy základů odlétajících budov duněly a vibrovaly zemskými deskami v temném disharmonickém staccatu.
Probuzena do míry ne tak temné, jakou byl mučivý průchod očistcem, Natálie, však s myslí zdevastovanou na padrť, prozářenou miliardami hvězd a zcela transformovanou na vyšší úroveň bytí, vydala se za jediným světlem, které viditelné jejím zrakům prozařovalo nyní celé okolí.
Hluboko zapuštěné kořeny Lvího salonu nepřetrhal svou neúprosností ani sílící orkán lámající statné buky a jasany v městském parku jako párátka.
Barová tanečnice a Alfréd, kterého tak od jisté doby mohla barová tanečnice oslovovat, se spolu vsadili, že džin, kterého společně objevili na dně láhve, bude umět čarovat. Začali se dohadovat, jestli je dobré džina z láhve vypudit. Alfréd tvrdil, že čarovat umí, protože od toho džinové v láhvi jsou. Jejich magická síla přece, to každý ví, je úměrná době jejich nedobrovolnému uvěznění v nádobě, obvykle v láhvi. Kdo jiný než čarovnou silou nadaná bytost by dokázala po jakoukoli dobu přetrvat při životě neřkuli při zdravé rozumu uvězněna v láhvi. A jeho síla nyní nebude vyplýtvána nadarmo, bude přece z láhve vysvobozen velmi světaznalým a protřelým mužem činu.
Lolita, jak ji už od téže chvíle mohl Alfréd oslovovat, tušila, že džin čarovat moc asi neumí. Měla o svém podniku přehled a dobře si povšimla oparu, který proklouzl do jejího podniku těsně před příchodem jejich omšelého trojlístku a vsunul se hned do první prázdné láhve, na kterou natrefil – a to džinové přece dobrovolně nedělají. O jeho původu však netušila nic. Mohla se tedy domnívat, že i tvrzení nejvyššího, nejstaršího a nejhubenějšího muže, mohlo mít jistou váhu, pak by to ale znamenalo, že by čáry domnělého džina nestály za nic nebo přinejlepším za starou bačkoru.
Alfréd se dlouhou skleněnou pipetou, kterou původně radní Nedomáklo odkapával novinové světlo do fióly, snažil džina vysát z láhve ven a zrovna v okamžiku, kdy se mu to téměř povedlo, zametla před prahem Natálie svým dlouhým ocasem, setřásla z pařátů zbytky asfaltu a odhodlaně vzala za kliku. S otevřením dveří se ozvalo tiché zacinkání, které Alfréda vytrhlo z plného soustředění a poplašilo jej natolik, že tenkou skleněnou pipetu v láhvi zalomil, div si nepořezal bříško pravého ukazováčku.
Natálie si to hned namířila k baru a bez povšimnutí Alfrédem zápolícím s návaly sebelítosti nad poraněným prstem zasedla na barovou stoličku hned vedle něj. Položila pařátky na barový pult a vztyčeným prostředníkem naznačila svou objednávku.
Alfréd, do té doby zcela – alespoň z jeho pohledu – ovládající situaci, vzhlédl, roztřásl se v kolenou, upustil na barový pult zbylou polovinu skleněné pipety a pohlédl na chameleona, který vedle něj na baru mlsně vyplazoval svůj jazýček.
Lolita si vztyčený prst chameleona vyložila po svém a postavila před Natálii čerstvou, oloupanou broskev, jejíž lepkavý nektar jí ještě stékal po krku, dekoltu a stále níž, až se vpíjel do štěrbinky mezi jejími velkolepými ňadry.
Každý se svým způsobem snažil upoutat pozornost ostatních, a tak si ani nikdo nestačil všimnout, že se Nick – ovládnut náhlým impulzem „zachraň se, kdo můžeš“ – nenápadně plíží po zbytku zalomené skleněné pipety až na hrdlo láhve a tam nehnutě vyčkává na vhodný okamžik.
„Tochi,“ vyjekl z barové stoličky poděšeně Alfréd. „Ticho… chtěl jsem říct… slyšeli jste to…?“
„Já nic neslyšela,“ hlesla Lolita a olízla si kapku broskvové šťávy z ukazováčku.
„Něco se stalo,“ zašeptal vzrušeně Alfréd a začal se nenápadně rozhlížet kolem sebe.
Všichni v baru, až na pavučinový kokon těch dvou, nastražili uši a také se po vzoru Alfréda začali nenápadně rozhlížet kolem sebe.
Nick se snažil balancovat na hrdle láhve, chobotem se stěží přidržoval jejího hladkého těla a s námahou zadržoval funění, které se mu přirozeně dralo z chobotu. Natálie mlsně okusovala sladkou broskev a Lolita se tázavě zahleděla na Alfréda, který její pohled pochopil po svém a po svém ho opětoval.
Nickovi se nepatrně ulevilo. Nebyl již tísněn tím tvrdým skleněným tělem láhve, ale až teď, kdy se jeho mlhavá tělesná schránka uvolnila, začínal si uvědomovat hranice své bídy. S námahou se rozpomínal na příběh, který ho zavedl až sem. Odhalení tajného spolku. Tichá spojka. Vždycky tušil, že to snadné nebude, ale že mu osud přichystá tak těžkou zkoušku, nemohl jaktěživ dohlédnout. Převtělení do slona tak nedokonalého, neschopnost si cokoli zaznamenat a vývoj celé situace tak …. nepravděpodobná. A navíc, ať se snažil sebevíc, nedokázal si jasně uvědomit, čím vlastně měl být onen spolek vinen a proč mu byl tak dlouho na stopě.
Vybavoval si sice všechen ten útlak ze strany úřadů, všechno to nesmyslné potírání čehokoli, co se dalo považovat za projev svobodné vůle, ale vinit z toho tyto tři, nebo snad čtyři nebo už snad zase dvě nebo snad jiné tři osoby, …že by i Natálie…?, …bytosti…a to veřejné linčování a následné utrpení a neschopnost veřejného života, jeho … svého života. Všechen ten útlak úřadů, finančních institucí a mocného makroekonomického impéria, jehož byl nedobrovolným obyvatelem … jistě ustane, ale nastávající situace nevěstila pražádné zlepšení, spíše naopak. A jak s tím vším může proboha mít co do činění tato prazvláštní společnost?
Zabraný do úvah o svém dosavadním putování a neopodstatněnosti svých podezření si Nick nestačil povšimnout, že se Alfréd s Lolitou opět odebrali do sklepa.
Natálie se na baru ještě olizovala po spořádané svačince a snažila se přijít na to, na co má chuť teď.
Celý bar měla náhle pro sebe. Pavučinový kokon nejevil známky života, na baru stála prázdná láhev se zalomenou pipetou, venku burácel orkán a lomcoval zavřenými okenicemi. Ze sklepa se ozývalo rytmické vrzání.
Nick si na láhvi nervózně poposedl a svou neopatrností, jak se snažil přivyknout své nově se zhmotňující volnosti, zavadil bokem o skleněnou polovinu pipety, která stále trčela z láhve.
Zvuk cinkavého zaskřípění upoutal pozornost Natálie.
Otočila hlavu ke sklenici a nechala na její hrdlo dopadnout pohled svého levého oka.
V jejím zorném poli, stále zřetelněji z mlžného oparu, vystupovaly obrysy Nickova formujícího se nového bytí. Hluboko v jeho vědomí to stále byl on, plný strachu a zmatenosti, neuznávaný a mnohokrát zneuctěný detektiv, ale navenek už stále více slonem – byť v počátku své transformace malým jako myš.
Natálie si mlsně olízla oko, protáhla drápky a čekala. Vůně, která se linula z láhve, jí něco vzdáleně připomínala, ale nemohla přijít na kloub tomu, čím je jí tak povědomá.
Venku se orkán pustil svou neúprosnou bezlítostností do posledního zbytku městského impéria, a rval na kusy vše, co mu ještě stálo v cestě. Dům neřesti a slasti se začal otřásat ve svých tisíciletých základech.
„Kterou ukolébavku ti mám zazpívat, aby ses tak nebál?“ opřela si Natálie hlavu o pařát a zadívala se Nickovi zpříma do očí, jak to jen bylo pro chameleona možné.
Nick přestal předstírat, že tam není, nasadil kamennou masku odhodlaného pokerového hráče a s předstíraným klidem začal přemítat o své existenci. Nijak zvlášť ho vlastně neudivovalo, že se nakonec bude muset přít o své bytí se svým vlastním tajným kontaktem. Tak to v jeho branži často bylo. A začalo se mu to propojovat. Štěrbina skutečnosti, kterou se do baru protáhl, možná nebyla cestou k odhalení, ale branou odchodu na onen svět, nebo snad do roviny, která se světem známým nějak prazvláštně souvisí.
Pokud by se jeho dlouholeté plány na odhalení, přemítal dál, ukázaly jako správné, tak teď, když se domnělé jádro tajného spolku vlivem nestability skutečnosti rozpadlo a v okolí, kam až bylo možno dohlédnout, zavládl chaos, Nick si s úlevou povzdechl, že svůj úděl nebude muset nikomu vysvětlovat, obhajovat nebo nedejbože pokoušet vyvrátit křivá obvinění. Téměř s jistotou tušil, že jeho intuice byla správná a dovedla ho až na dno společnosti, do samotného brlohu neřesti, lži a zlovolné manipulace. Stále si však nebyl jistý tím, zda se skutečnost skutečně začala rozpadat rozpadem její původního jádra, tajného spolku, díky němuž drželo pohromadě, nebo za rozpad skutečnosti mohly ještě větší síly. Nick se i o ně dlouhodobě zajímal a spojoval ve svých divokých představách do souvislostí mnohé skutečnosti, ale nyní si musel přiznat, že se musí vrátit do této neskutečně pragmatické roviny a zachovat si své bytí, alespoň jakousi identitu, která mu byla příčnou ne zcela jasnou přisouzena.
„Mě stejně nic nemůžete, jsem jedovatý, milá dámo,“ utrousil rádoby nedbale směrem k majetnicky vyhlížejícímu chameleonovi.
„O tom by se dalo polemizovat, ale věz, že jsem všemožným úskokům navyklá a nenechám si tak chutnou kořist, jakou se zdáš být ty, ujít. Tvé dny jsou sečteny.“
Se slovem „sečteny“ se ze sklepa ozvalo suché a hlasité zapraskání. Po rychlém milování, které už nemohlo žádným úřadům vadit, zrovna když si Alfrédem upravoval svůj knír, se za Lolitou v tajné sklepní komůrce otevřely dlouho zavřené tajné dveře a odhalily Alfrédovu zraku rozlehlou podzemní síň.
Lolita měla v úmyslu ukázat Alfrédovi mnohem tajnější poklad, než ten, co stále nosila při sobě, ale to vůbec netušila, co všechno se dnes má odhalit.
„Co asi člověka napadá, když si uvědomí, že zemřel?“ pokusil se Nick nadhodit konverzačním tónem a překonat narůstající bázeň.
„Že se probudil na špatném místě,“ nahodila zpět na svou kolej sarkasticky Natálie.
„Já jsem měl takový pocit celý život,“ hlesnul po této trefě do černého o poznání odevzdanějším hlasem Nick.
„Čím si myslíš, že by to mohlo být?“ odvětila naoko přátelsky Natálie s rozhodnutím, že si se svou kořistí ještě trochu pohraje jako správný dravec.
„Co, že jsem se probudil na špatném místě?“
„No?“
„No asi tím, že jsem nebyl na tom správném,“ odpověděl Nick.
„A kdo podle tebe usoudil, že nebylo tím správným?“ zeptala se Natálie.
„Já?“
„A jaké podle tebe mělo být?“ hrála lítostivou.
„No, abych pocitem poznal, že tam mám být.“
„A jak se pozná takový pocit?“
„Jako že jsem na správném místě?“
„No?“, pobídla ho Natálie.
„Nevím, nikdy jsem ho neměl.“
„A jak víš, že jsi ho neměl?“
„No to bych poznal, že je to on.“
„A podle čeho bys ho chtěl poznat, když jsi ho cítil poprvé, podruhé, potřetí… Jak víš, jak měl takový pocit vypadat? Třeba jsi ho cítil, ale mylně jsi ho považoval za špatnou náladu, za pocit povznesení, nebo ses zaobíral svou rutinou v napůl znuděném a napůl znecitlivělém transu každodennosti.“
„Aha… Tak já jsem podle tebe na správném místě… byl…?“
„To netvrdím. Jde o to, co si myslíš teď. Připadá ti souboj s japonskou gejšou jako dobré povyražení, šťastná náhoda, nebo osud?“
„Nevím… Asi všechno to, co jsi řekla… a možná mnohem víc, co jsem ještě nikdy necítil.“
„No vidíš, vedeš si na nováčka vcelku dobře. Ale to ještě neznamená, že to není tvůj konec.“
„A konec je něco špatného?“
„Naopak. Když se na to budeš chtít podívat mýma očima…“
„Ale to se nestane, protože ty svoje ti nepůjčím, jsou moje,“ namítl Nick.
„Na to se tě nebudu ptát. Vezmu si je, když budu chtít.“
„A právě to mě děsí,“ kapituloval uvnitř Nick.
„A víš proč? Protože ti tady nepomůže logika, která by řekla, co z toho je pro tebe vhodné a tudíž se tomu máš věnovat, a co je pro tebe nevhodné. Tady je jaksi všechno ne podle tvého záměru a vůle.“
„To mě právě děsí,“ hlesnul odevzdaně Nick.
„To je v pořádku. Neznámo tě může děsit, ale jsou i chvíle, kdy tě může uchvátit.“
„Na baru s japonskou gejšou by to bylo něco jiného, to bych se klidně uchvátit nechal. Ale tváří v tvář chameleonovi většímu než… než je normální chameleon, který mi navíc tvrdí, že je to můj konec… to mi opravdu jako šťastná náhoda nepřipadá…“
„Nemyslela jsem pro tebe, ty hlupáku. Pro tebe je to osud.“
Se slovem „osud“ se v podlaze za barem tiše otevřel dubový poklop. Po podlaze tiše zašmátrala čísi drobná ručka s dlouhými prsty, pak druhá, třetí, čtvrtá, pátá a nakonec šestá. Do baru se pomalu vsunula Klotilda. Z jeskyně, z níž tisíce let hledala východ, ji konečně někdo vysvobodil.
Všude tam, kam Klotilda dole ve svém pekle pohlédla, viděla jen svůj odraz v zrcadlech, a nemohla se svýma osmi očima vynadívat na tu svou krásou. Stalo se však cosi nepředvídatelného a ruka osudu jí otevřela cestu ven.
Stála tiše a nehnutě za barem, opřená o polici s lihovinami. Špička jejího zadečku sahala až nad nejvyšší polici, ale i tak se snažila působit, že tam patří.
Neprozradilo ji ani tak mlsné, nekontrolované mlasknutí, ani ukápnutí novinového světla z pravého kusadla na dubovou podlahu baru— toho, které si Alfréd tajně pro sebe ulil —, ale nakonec přece jen její skelet, který ve vzpřímené poloze působil za barem velmi impozantně.
„Tak tohle je jedovatý,“ pomyslela si Natálie, ale vzápětí si oddechla, když ji Klotilda jednoduše překročila a kusadly se sklonila ke kokonu, který se až dosud bez povšimnutí válel v rohu místnosti a slupla ho jako malinu.
Posílena malým předkrmem otočila se Klotilda k Natálii, která začínala tušit, že se osud obrací v její neprospěch a že se z ní velmi snadno může stát kořist, jak to v příbězích o dravcích a kořisti chodívá. Nepředvídatelnost a nevypočitatelnost vesmíru ji však i tentokrát neskonale udivovala.
Před očima se Natálii mihl celý její dosavadní život a sotva si stačila pomyslet, jak krátký byl, už na nic nemyslela. Její duše, osvobozena od tělesné schránky, doprovázena ohlušujícím tichem, se dík Klotildině vyhladovění vydala na cestu vstříc nekonečnu.
Klotilda si svým mlsným pohledem dál měřila, co by tu ještě mohlo být k snědku, ale když naznala, že ji tady už nic neláká, rozhodla se otevřít dveře baru a vydat se za novými dobrodružstvími.
Po několika krocích si uvědomila, že se tady toho od jejího posledního pobytu na povrchu poměrně dost změnilo — ale to už i ji nabral poryv silného větru a poponesl ji o nějakých sto padesát, dvě stě metrů dál, kde s ní nemilosrdně mrštil proti kulatému a vypouklému zrcadlu u torza křižovatky, z něhož jako jediné zůstalo v očekávání osmioké a šestiruké připraveno dokončit její skon.
A Nick v baru osaměl. Snažil se ve svých nově zakrucujících se závitcích děj posledních několika okamžiků logicky uspořádat, ale zjistil, že mu v tom brání přetrvávající šok z nenaplněného konce jeho efemérní existence. Při uvědomění si pojmu logicky se nekontrolovaně roztřásl, ale nedokázal si uvědomit proč, a tak pro tu chvíli snahu pořád si o všem něco myslet a mít na všechno jasný názor vzdal.
Stále silněji se ho zmocňoval pocit, že se ho nic kolem už jaksi nedotýká, stejně jako se on přestával chobůtkem i ostatními nejasnými částmi svého dočasně zhmotňujícího se těla dotýkat čehokoli hmotného. A kdyby měl moc pozorovat se z odstupu, uviděl by, že je vinou otevřených dveří a sílícího podtlaku z baru odsáván jako mlžný opar a unášen vstříc modrající se obloze, jitřní záři a velmi nejistému osudu.
A jak se tak vznášel, měl pocit, že odněkud z dálky slyší přicházet tu náhle povědomou píseň, kterou, jak si na kratičký okamžik mohl uvědomit, slyšel kdysi v nedefinovaném čase, když umíral naposled.
I flew through the streets
from forgiven past,
crumbled into dust,
floating downstream
I forgot myself and
listened to silent tunes,
when I realized
that was not enough!
Something called me
to the pillared gate
Leading deeper and
I’ve heard I was nothing else
but a dreamer.
A jen vítr dál byl věrný neviditelným věcem.
