Před pár dny jsem si dal na slunci první zmrzlinu, ptáci zpívali, zvonky kol cinkaly v kouzelném rytmu. Dokonce dívky a ženy už na chvíli odložily další vrstvu. Pupeny všech možných květin, keřů a stromů vyrašily zelené svěží výhonky. Prostě chvíli jako v pohádce zažil jsem, dokud mi výhled na ni nepokazil přehled denních zpráv, dokud se na mě nezačala valit další vlna uprchlíků, diktátorské hrozby, vize chudoby a hladomoru, vyprahlá Země, zaneřáděné oceány, na svou příležitost čekající další mutace čínské zkázy a ještě o patro výš smogem a skleníkovými plyny zahalená tajemná síť družic Mulena Eska připravující se na totální ovládnutí k-über-postoru (čti kyberprostoru*). Připadá vám to poslední jako sci-fi? A před pár lety by která z událostí výše jmenovaných neprošla cenzurou vkusu vašeho jedenadvacátého století?
Než budete pokračovat ve čtení, pokuste se zklidnit svůj tep hlubokými nádechy a výdechy, je to první pomoc před nástupem panických atak a sníží se vám tak hladina stresového hormonu v těle. Nebojte se, název článku nenaznačuje, že bych vás chtěl také přeladit na program probíhajícího armagedonu, tam jsme už všichni byli. Máme však naštěstí i jiné možnosti, na jaké programy se můžeme ladit. Je jich přece tolik, v naší svobodné a otevřené společnosti, stačí si jen vybrat a osvěžit své bytí ró-dortíkem, pí-vodou, několika omega mastnými kyselinami, alfa, delta a théta vlnami a můžete pokračovat dál dokud nezahlédnete pana Tau s kouzelnou buřinkou. Odvážnější mohou až za Neptun, kde oficiálně končí náš vlastní solární systém. Omlouvám se za notnou vlnu neovládnutého sarkasmu, ale jak citlivější jistě zachytili, a čímž se částečně omlouvám, má předchozí řeč nesla se na frekvenci 440 khz, tak přelaďujeme dál, 439, 8, 7……2.
No, a pokud už jste tady, na té zdravé a geometricky harmonické a „politicky“ korektní frekvenci, můžete se uvolnit. Je to tady, právě jste se stali vítězi svého vesmíru. Jste tady a teď, sami za sebe. Nikdo vás nesnižuje na řadu jedniček a nul ani neohromuje (dosud) další neuvěřitelnou konspiračkou ;-). Ani nemáte potřebu se před kýmkoli vytahovat nebo přijít s nějakým novým objevným a super kreativním plánem pro budoucnost. Prostě jen jste. Dýcháte volně. Hladina kortizolu se dostává na normál a tu a tam vnímáte závan i těch lahodnějších hormonů, pokud nad pohledem na armageddon zvítězil váš rozum a lepší vkus pro jedenadvacáté století, a svou pozornost věnujete raději jarnímu slunci, vůni čerstvého vzduchu a lahodné chuti bez-éčkové zmrzliny. Držme se však na Zemi, pro další cestu ji budeme potřebovat. Zda mě nebo kohokoli jiného potřebujete k tomu, aby vám říkal, co máte dělat a potvrzoval, že to děláte správně, je otázka. Volba je na vás, mě občas trocha zdravého zrcadlení přijde vhod a sdílení sám vyhledávám, pokud jste na podobné vlně, tak vítejte.
Čeká nás malá exkurze do říše neobyčejné skutečnosti. Přeji vám tedy při další četbě pokud možno čistou mysl, aby vaše zrcadlo odráželo čistě všechno takové jaké to je. Moment, znamená to, že všichni uvidíme tu pravou a neposkvrněnou verzi vesmíru ještě před tím, než byla matička Země počmárána dělícími čarami a křížem krážem rozporcována kmenovými válkami, obchody a pakty? Ne, uvidíme každý takovou verzi vesmíru a světa, na jakou je naladěna naše duše. A že se mohou lišit, to je jisté, jedna od druhé a jeden od druhého, sami od sebe přirozeně a harmonicky.
Pokud jste to zvládli až sem, můžete si rozepnout další knoflík saka, sundat kravatu, lodičky, dát si nohy na stůl, posadit se do lotosu, nebo jen vyndat z kapes obsah, který by vás mohl tlačit tam, kde teď nepotřebujete, a prostě tak nějak odložit jakékoli očekávání od dalšího okamžiku. Udržíte tím svou obrazovku čistou a pokračujeme dál. Nezapomeňme, že se přelaďujeme. A na co? Na svůj vlastní vesmír a vnitřní řád. Slova jsou nedokonalá, ale pro komunikaci výhodná, takže v tomto proudu ještě chvíli zůstaňme. Čím se člověk může nechat přeladit ke své nelibosti, když to dovolí, už jsme si v úvodu řekli. Nyní mi dovolte nastínit scénář, v němž se tím aktivním ladičem stáváte vy sami. O dechu, tělesných pozicích a hormonech jsme si už něco málo řekli také a určitě toho víte mnohem víc, než bych vám teď stačil vyjmenovat, nebo vím sám, ale mým cílem není vás ohromit.
Mým záměrem je předat vám zkušenost, která je v mnohém slovy nepředatelná, ale přesto mě můj vnitřní kompas vede stále dál s pocitem, že mi rozumíte, že víte, že v zásadě jde taky o synergii. Ladíme se společně na hlubší roviny našeho vnitřního vesmíru. Na co všechno lze cestou až do samotného středu bytí narazit, bych s vámi rád sdílel v některém z příštích článků, ale teď bych se chtěl dostat k tomu, co je skutečně podstatné, předat vám zkušenost s přeladěním se na vnitřní vesmír, čistý, zbavený nánosů a cizích polopravd, a jak vidíte, není to jednoduchého, ale už jsme skoro tam. Jsem rád, že máte trpělivost i se mnou.
Jistě, můžete si říct, že mlžím a na konci vám budu chtít prodat nějaký zaručený „preparát“, ale není to tak. Nemám nic, co už byste vy neměli také. Tak o čem tohle všechno vlastně je? Je to důvěra, jasný záměru a čistota. Nemusíte ani důvěřovat mě, postačí když budete důvěřovat svému vnitřnímu pocitu. Ten je vám známý, nezpochybnitelný a v podstatě nepředatelný, ale můžeme se bavit o tom podobném. Když jsme se narodili, a to máme všichni, kdo čteme (já už asi popáté) tento článek, společné… tedy nevím, jak o sobě vlastně uvažuje EjÁj, ale ty tam tuto zkušenost, o které se bavíme, možná ještě nemají. Za zkoušku by snad stálo, i do těchto vrstev se ji pokusit předat. Ale jistě, nejdříve se k ní musíme sami dokonat.
Tedy když jsme se narodili, mohli jsme zažívat čirou radost ze samotného bytí, stav blaženosti. A ty na cestu do nitra budeme také potřebovat. Ve svém výsadkovém batůžku, který jsme před zrozením dostali na cestu, máme všechno, co v životě potřebujeme, jen se rozpomenout, dostat se k tomu a v pravý čas to vybalit. Nedávno se mi zdál sen, v němž jsem odkládal na popelnici staré ohrané video pásky, programy. Ulevilo se mi a při průzkumné cestě vám můžu tento pozorovací a úklidový počin doporučit také, ale zdaleka to nestačí. Protože jsme všichni prošli mnohými zkušenostmi životních útrap, stalo se nám, že jsme přišli o části své výbavy, kterou jsme si na svět přinesli, o části své duše, o vitální kousek energie, kterou k uskutečňování cesty do nitra a zase zpátky v každodenním životě potřebujeme.
Pocity sounáležitosti nás vedou, ale abychom se nestali jen dalším nástrojem, jakmile chvilkový pocit blaženosti odezní, musíme se mít kam vrátit, k sobě, do středu, do těla, na zemi do tady a teď. Ať už stav čirého a neomezeného bytí trval jakkoli dlouho, proměnlivost okolností a vnitřních pochodů nás z něj nakonec vždycky vytrhnou. Pak záleží kam se vrátíme, co ovládne náš prostor, upoutá naši pozornost a zastře naši čistou mysl. Jakmile sestoupíme z hory blaženosti zpátky do údolí, vyplíží se stíny, objeví se potřeba jít hledat nebo se bez zjevné vnější příčiny ocitneme v proláklině, spustí se program? Pokud za tyto stavy začneme obviňovat někoho jiného, zjevně jsme ještě nic nepochopili. Pokud se však rozhodneme vzít za svůj stav zodpovědnost a vyzkoušet zase dech, jógu nebo sáhnout po něčem konvenčnějším jako je půllitr piva nebo šálek dobré kávy a pokusit se přeladit, je velmi pravděpodobné, že nám to vydrží jen do další srážky s blbem, než se vyčerpáme vlastní pílí nebo urazíme svou nevědomostí dobrý úmysl někoho, kdo ale nehraje podle našich not. A jak tedy dál? Jak vystoupit z toho bludného kruhu a nepadat, neupadat do pastí ega, chtění a sítí lovců?
Co když ty stíny, prolákliny a pocit nenaplněnosti jsou také zrcadlením naší vnitřní skutečnosti a nejdou nahradit a zaplnit ničím jiným z vnějšku než tím, co tam skutečně patří? Když se nám v životě děje něco, co nás zatlačí až na hranici únosnosti a možná i kousek za ni a my chceme tomuto tlaku uniknout, ale nejde to, stane se, že se oddělí část naší vlastní duše, část naši světelné podstaty, která si sem přišla pro životní zkušenosti a tím neúnosným tlakem se odštěpí od celku, od naší zářící duše. Po prožití takové události, kterými mohou být například dopravní nehoda, situace blízkosti smrti, operace, odchod někoho blízkého, nepovedený trip ale i zdánlivě banálnější situace, jako když nám maminka zakázala z výchovných důvodů vzít si další kousek čokolády nebo si koupit ty krásné kovbojské boty s přezkami, staneme se apatičtí, klesne nám životní energie a nálada, propadáme se občas nebo často do depresí, můžeme zažívat až fyzické bolesti bez zjevných příčin anebo musíme vyhledat pomoc psychoterapeuta.
Principem přitažlivosti a náhody dále dochází k zaplnění tohoto volného místa, kde část duše chybí, cizí nesourodou energií, duchem, entitou, programem, které mohou způsobovat další fyzické i psychické potíže, mohou nás vést k jednání, které by pro nás bylo dříve nemyslitelné nebo nepochopitelné a můžeme se začít jevit nepochopitelní i svému blízkému okolí a nakonec i sami sobě. Svět, jak jsme znali, jakoby přestal existovat, ale neztratilo se nic z toho vnějšího světa, vždyť je jen zrcadlením, ztratila se část nás a nechybí jen nám samotným, chybí i celku, v podstatě celému světu, protože náš jedinečný energetický harmonický tón, dá-li se to tak nazvat, už nezáří jasnými barvami, ale zešedl nebo vyhasl zcela, a my vyzařujeme do okolí vlastní zmatek a ztracenost a v ostatních vyvoláváme a rozněcujeme další disharmonie a přidáváme zmatek do už tak rozbitých vizí. Připadá vám tento obraz povědomý?
Představte si, že sedíte na zahradě nebo pod stromem v lese. Posloucháte ptačí koncert, pozorujete východ slunce nebo posloucháte zurčení potoka. Vybavte si pocit, když jste byli šťastní, s někým blízkým nebo sami, vnímali jste dokonalost bytí a chtělo se vám radostí skákat, tančit nebo plakat. Máte to? Přál bych vám, abyste to měli, ale pokud ho nemůžete najít, snad vám jen chybí energie a potřebujete si odpočinout. Z hluboka dýchejte, běžte se projít do lesa nebo načerpejte energii svým obvyklým způsobem. Já mám nejradši odpoledního šlofíka, nebo pořádný nefalšovaný osmihodinový spánek, když vím, že ráno nemusí vystřelit jako blesk a stihnout milion věcí.
Vraťte se tedy zpátky k sobě. A dělejte to častěji. Vracejte se k sobě. Posaďte se v klidu tam, kde vás nikdo nebude rušit. Venku v přírodě nebo doma se svíčkou, oblíbenou hudbou nebo v tichu. Vnímejte své okolí a zaměřte pozornost na dech. Dýchejte uvolněně. Pozorujte svoje pocity tělesné i duševní a zeptejte se sami sebe: „Jsem celý, jsem celistvý? Chybí mi část mé duše?“ Pokud vás pocit zavede ke vzpomínce, kde ke ztrátě mohlo dojít, požádejte svou duši, zda se k vám už může vrátit. Zeptejte se jí, co potřebuje, aby se mohla vrátit a skutečně se jí pokuste vyhovět. Váš pocit, vás bude varovat, pokud uslyšíte hlas, nebo se dostaví pocit, ale nebudete si jistí, že patří skutečně vaší duši. Pozor na cizí entity a parazity.
Dalším způsobem, jak můžete o stavu své duše zjistit více, je psát si sny. Před usnutím si pro snění stanovte záměr a sen si pak zapište. Možná vám odpověď přijde hned první noc, možná vaše hledání bude trvat déle. Osobně ztracené kousky své duše nacházím stále, ale ty největší už naštěstí mám. Je to podobný pocit, jako když vám zapadne další dílek puzzle do vaší skládačky. Celý obraz se nám možná nepodaří složit nikdy, ale zářit alespoň tak, abychom sami sebe poznali a věděli, jak máme naložit se svým životem, je důležité. Když se vám navrátí část ztracené duše, je to jakoby se vrátil dávno zapomenutý kamarád ze služební cesty v zámoří. Buďte k němu vlídní a naslouchejte mu. Možná nebude hned rozumět vaší řeči, záleží taky jak dlouho byl pryč, ale po čase se zase spojíte, to je jisté. Když se to stane, pocítí to celý svět. Zmizí z něj možná trochu zmatku, uleví se lidem ve vašem okolí (bez zjevných příčin) a budou se na vás častěji usmívat. Sám to někdy nechápu, ale je to tak.
Přeju všem, aby se vám ztracené části duše vrátily, bude tady pak méně válek, určitě těch vnitřních a možná časem, projeví se to i venku, když překročíme hranice vlastní pohodlnosti ne ke skromnosti materiální a pomoci rádoby samaritánské, ty jsou možná také potřeba, ale nestačí samy o sobě. Je nutné překročit hranice svých dosavadních představ a přesvědčení. Je to neznámo, co nás za nimi čeká, ale jak je vidno, to známé nezdá se být mnohdy příliš přátelským. Není to paradoxní, že lépe mnohdy známe své nepřítele než sami sebe? Je čas, záleží na každém z nás, na kterou stranu se postavíme, jestli se rozhodneme bloudit pouští nebo pít z pramene poznání a ten, jak známo, nosíme si každý v sobě, jen se k němu dostat. Ale nebylo to tak těžké, nebo ano? Možná ano, ale určitě to za to stojí, to mi věřte. Šťastnou cestu, krásné sny a skutečnost, která vás bude skutečně bavit.
*v některých kruzích, slyšel jsem, začíná se uchytávat synonymum pojmu kyberprostor, jeho měkčí verze, takzvaný „kýbl-prostor“. Můžete si ho představit jako nejdostupnější prostředek k dosažení virtuální reality: položíte kbelík neboli kýbl na podlahu, odhodlanější jedinci mohou vyplnit pískem nebo jinou lehkou zeminou, a zastrčíte hlavu dovnitř. Vznikne tak dojem, že pro vás okolní svět přestane existovat a vy se můžete nořit, kam až to půjde. Možná tak skutečně objevíte svět, který je pro vás dočasně tím nejúnosnějším, než vám ovšem dojde dech….
